„Nejsem rád, když mě nazývají básníkem, ale psaní pro sebe i pro okolí nezastírám,“ svěřil se Pavol Korček

Předposlední listopadovou sobotu se v programu literárního večera konaného v rámci Dne poezie dočkaly jeho texty v Klubu Art Opavské kulturní organizace veřejné premiéry. Uvedl je zástupce vedoucího Ústavu cizích jazyků Filozoficko-přírodovědecké fakulty Mgr. Radek Glabazňa, Ph.D., který Pavola Korčeka k účasti ani příliš přemlouvat nemusel.

Posluchač prvního ročníku navazujícího magisterského studia filologické formy kombinace angličtina - němčina přišel do Opavy ze Žiliny. Jazyky byly pro absolventa Gymnázia Jozefa Miloslava Hurbana v Čadci se slovensko-anglickou bilingvální sekcí jedinou volbou, o tom, že je chce dělat v ČR, vůbec nezapochyboval. Nakonec padla jeho volba v konkurenci několika jiných univerzit (Olomouc, Ostrava, Brno, Opava) na Slezskou.

„Má dosavadní životní cesta se přesto nevyznačuje takovou přímočarostí, jak by se na první pohled mohlo zdát,“ netají v pořadí třetí z bratrů Korčekových. Dva starší vystudovali u nás po vzoru otce medicínu a zakotvili v Praze, nejmladší je v maturitním ročníku a jako jediný zatím zůstává u rodičů. „Já jsem si řekl, že budu sledovat maminčiny učitelské stopy,“ říká, za svůj první jazyk pokládá angličtinu a jeho prioritním zájmem v ní zůstává od středoškolských let, kdy též začal sám psát, literatura. Vášeň pro jazyky projevil už před časem samostudiem italštiny, později, což trvá, ho uchvátily finština a švédština, protože na Skandinávii, jejímiž mýty a mytologií se intenzivně zabýval, nahlíží jako na kraj zaslíbený. „Rád bych ho jednou poznal z vlastních prožitků,“ přiznává. Svou profesní budoucnost pak vedle učitelství spojuje rovněž s tlumočnictvím a překladatelstvím a v poslední době, nikoliv na posledním místě, s literární kritikou. „Opravdu hodně mě zajímá třeba francouzská, ale stejně tak feministická, psychoanalytická. Skoro bych řekl, že vlastně jakákoliv,“ vypočítává Pavol.

„Nejen z důvodu, že jako pomocná vědecká síla chodívám do knihovny anglistiky, jsem na Ústavu cizích jazyků známou firmou,“ potvrzuje a myslí tím na své iniciativy, s nimiž ovšem dosud u spolužáků většinou naráží. „I tak jsem ale zatím myšlenku vzniku anglického divadla nevzdal, ačkoliv od těch ostatních mě jejich postoje už donutily ustoupit,“ reaguje na otázku, v čem studium jeho představy, s nimiž na Slezskou univerzitu přišel, nenaplnilo. „Vyrovnává to dílem přístup pedagogů, na prvním místě PhDr. Michaely Weiβ, Ph.D., vedoucí oddělení anglistiky a amerikanistiky, která vedla mou bakalářskou práci věnovanou tématu lásky v díle americké básnířky Emily Dickinsonové,“ přibližuje Pavol atmosféru svého studia a dodává, že jmenované je za mnohé vděčen též po lidské stránce.

I z toho důvodu zůstane zřejmě angličtině věrný též pro magisterskou diplomovou práci, když uvažuje o tématu zpovědní poezie (confessional poetry) a osobnosti americké básnířky Sylvie Plath, a pro další jazykové zdokonalování pokukuje po Cambridge certifikátech. Kde tedy za těchto okolností, jež obohacuje zájmem o hudbu, v současnosti nejintenzivněji prožívaným hrou na klavír (po období basy, kytary a harmoniky), která tradičně doprovází setkání germanistů (Dlouhá noc krátkých textů), bere čas na tvorbu své původně přírodní lyrikou vonící a nyní sociálních témat se dotýkající poezie?

„Když mě nazývají básníkem, jsem dost nerad, nejsem zastáncem takového škatulkování,“ usmívá se Pavol. S psaním textů začal nedlouho po příchodu na gymnázium a má okruh těch, jimž je zasílá a ptá se jich na názor. „I do opavského nakladatelství Perplex jsem jich už před delším časem několik zaslal, zatím zůstaly bez reakce. Ale nedělám si z toho žádnou hlavu. Třeba je ohodnotili jako dosud pro vydání nedostatečně kvalitní,“ sděluje Pavol bez zábran.

A jak to bylo s premiérovým veřejným čtením? „Jednoduše, přišel za mnou do knihovny anglistiky dr. Radek Glabazňa, zná mě z výuky, v níž se snažím být vždy aktivní, a taky byl oponentem mé bakalářky, jestli bych do toho šel, číst své texty před publikem. Neměl jsem s tím sebemenší problém a určitě nelituji. Po skončení oficiální části večera zůstal i pro mě dostatečný prostor pro vítanou, protože nikým a nijak nevynucenou příležitost konzultovat texty s publikačně zkušenějšími kolegy Miroslavem Černým a Janem Delongem,“ hodnotí Pavol a ujišťuje, že ti, kdo budou chtít jeho textům naslouchat, dostanou i další šanci.

„Nechci ji však nijak konkretizovat, zvykl jsem si už nechávat podobným věcem zcela volný průběh, a pokud jde o tvorbu, pak je potřeba ctít tuto zásadu o to víc. Tak tedy uvidíme,“ loučí se Pavol s vědomím, že Opava celkově poskytuje pro široké kulturní vyžití kvalitní klima. „Setkávání těch, kdo se sami pokoušejí psát, by je mohlo ještě obohatit,“ myslí si sympatický mladík s předpoklady, že o sobě dá ještě hlasitě vědět.