O posledních věcech člověka aneb sociální patologie dostála svému názvu

OPAVA - V pátek 20. listopadu se na Fakultě veřejných politik debatovalo o smrti. V rámci cyklu „Člověk pod lupou společenských disciplín“ navštívila studenty oboru sociální patologie a prevence PhDr. Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D., z Univerzity Palackého v Olomouci, aby jim pověděla o úskalích práce s pozůstalými. Doktorka Špatenková, která by si mohla směle vypůjčit knižní motto „smrt je mým řemeslem“, se totiž mimo působení na akademické půdě věnuje krizové intervenci v případech obzvláště tragických úmrtí a vede semináře věnované například přípravě na vlastní smrt.

Ti, kdo čekali, že jim přijde přednášet „vyschlá šedesátiletá rašple“, což je dle doktorky Špatenkové rozšířená představa lidí o její profesi, museli být zklamáni. Pozornost studentů si energická dáma s pestrobarevnými kadeřemi získala okamžitě svým bezprostředním přístupem a otevřeností v otázkách, o kterých se v české společnosti raději nemluví. „Jak si představujete, že umřete?“ „Nemoc?“ „Hmmm, má někdo nějakou jinou fantazii o své smrti?“ trápila studenty úvahami, o kterých si jen neradi připouštíme, že by mohly být aktuální. Většina studentů pochopitelně projevila přání zemřít ve spánku. Co je ale pro nebožtíka poměrně přijatelným způsobem, jak odejít na onen svět, může být pro partnera, „který si večer lehne s manželkou do postele a ráno ji najde tuhou“ velmi frustrujícím zážitkem.

Přestože o vážných tématech se hovořilo s jistou dávkou nadsázky, bez které to v této profesi snad ani nejde, a občas se ozval i smích, nejednalo se rozhodně o povídání veselé. Na programu dne byly sebevraždy, hromadná úmrtí v rodině i smrt milovaných osob. Doktorka Špatenková často na konkrétních případech demonstrovala problematickou mnohotvárnost smrti a truchlení. Jak oplakávat tajnou milenku, nebo partnera z minulého vztahu? Jak se na úmrtí připravit a jak se z těžké ztráty vzpamatovat? To všechno je denním chlebem poradce pro pozůstalé, kterým se pochopitelně nemůže stát každý.

Na závěr přednášky se studenti dozvěděli, co určitě pozůstalým neříkat, kterým otázkám se raději vyhnout a čím naopak pomoci. Zjistili, že v podobných případech bývá přehnaná aktivita spíše na škodu a člověk by měl především být na blízku, stát se takzvanou emocionální houbou, která nemusí nutně problémy řešit, stačí, když jim naslouchá. Takový přístup totiž truchlící člověk potřebuje mnohem více než filozofa, který okamžitě ví, pro co všechno lze ještě žít nebo kolik dalších dětí si stihne pořídit.

Dotazy, které posluchači vznášeli již v průběhu přednášky, a také po jejím skončení, se dotkly i dalších závažných témat, jako jsou eutanazie nebo nevhodnost otřepaných kondolenčních frází. Zájem ze strany studentů jen dokazoval slova doktorky Špatenkové, že toto téma je na lékařských i psychologických fakultách zatím zcela neprobádaným územím a ani odborníci si s ním mnohdy nevědí rady. Je to zvláštní, protože klientela v této oblasti (bohužel) byla, je a bude.