Jiří Dienstbier: Nečelíme krizi, ale vlastnímu strachu

OPAVA - Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier a filozof Václav Bělohradský debatovali na půdě Slezské univerzity o současné migrační vlně a tzv. uprchlické krizi. Rozpravu zorganizovalo ve spolupráci s Ministerstvem pro lidská práva oddělení Audiovizuální tvorby Filozoficko-přírodovědecké fakulty. Moderoval ji Miroslav Zelinský a sledovala doslova nabitá aula na Hradecké ulici.

Celou debatu si můžete poslechnout zde.

 
„Hromadný útěk, který dnes vidíme, je útěk z třetího světa, který se stal neobyvatelným. Neutíkají jenom muslimové, utíkají lidé z Nigérie, z Konga, z arabských zemí, kde je občanská válka. Utíkají, protože mají bídu, protože mají strach z občanských válek, protože nemají žádnou naději.,“ míní filozof Václav Bělohradský. Je to podle něj důsledek studené války, která třetí svět zatížila „toxickou skládkou zbraní“. „My jsme viníci této situace. Po roce 1989 mělo být naší prioritou toto zbrojiště uklidit, to se ale nestalo, studenou válku jsme tak vlastně nikdy neukončili,“ vysvětluje Václav Bělohraský.

„O migraci je potřeba debatovat. A je o ní potřeba debatovat racionálně,“ navazuje Jiří Dienstbier, „Největší problém, kterému v této debatě čelíme, je strach.“ Česká republika se podle ministra pro lidská práva potýká, na rozdíl od jiných evropských zemí, nikoli s krizí migrační, ale s vlastní krizí společnosti, která se bojí něčeho, co se neděje. „My zatím nečelíme žádnému problému, my čelíme strachu z neznámého. A v momentě, kdy je společnost ovládaná strachem, tak se strašně špatně vede racionální debata,“ konstatuje ministr pro lidská práva, „Je tím ovlivněná i politická scéna, protože řada politiků se rovněž bojí tuto debatu vést. A někteří této situace otevřeně zneužívají.“

Hosté však nehovořili pouze o příčinách současné migrační vlny, ale také o možném řešení jejích důsledků. Shodli se, že i v tomto ohledu je debata ve společnosti velmi pokřivená. Mezi lidmi panují xenofobní stereotypy, kterým často nahrávají i média nebo někteří politici. „Podle demografických studií nás bude bez imigrace do roku 2050 místo deseti pouze sedm milionů. A je spočítáno, že abychom nevymírali, tak každý rok potřebujeme 25 až 30 tisíc imigrantů. A v tomto světle se najednou jako naprostá katastrofa předkládá, když se debatuje o relokačním mechanismu, v rámci kterého bychom měli přijmout buď 600 nebo 1 500 nebo 2 500 lidí,“ upřesňuje Jiří Diestbier, „Někteří politici a média to bohužel přebírají, hovoří o armádách mladých islamistů, kteří sem přijíždějí s dětmi jako živými štíty, přitom pokud se někdo namáhá zjistit si informace o Sýrii a o Syřanech, tak kromě toho, že jich už v České republice 2 500 máme, včetně jednoho senátora, kterého si do parlamentu zvolili Češi, jsou zde naprosto integrováni, nejsou s nimi žádné problémy. Pokud sledujete rozhovory se syrskými uprchlíky v zahraničních médiích, velmi často je poskytují ve velmi dobré angličtině, jsou to vysokoškolsky vzdělaní lidé. Obecně je známo, že syrský vzdělávací systém, předtím než se tento stát před několika lety prakticky rozpadl, byl velmi kvalitní a že to také byla sekulární země, kde náboženství nehrálo ve veřejném životě žádnou významnou roli. Nejde tedy o žádné hordy islamistů, ale v zásadě o lidi, kteří přicházejí z mnohem starší civilizace, než je ta naše.“

Ministr zároveň dodal, že to neznamená, že s migrací nejsou spojena žádná rizika. Předpokladem, abychom situaci zvládli, je však podle něj především zbavení se onoho strachu a dobré nastavení integrační politiky. „Když tady ale bude odmítání ze strany společnosti, nebude integrační politika, byť bude nastavena po technické stránce sebelépe, fungovat. Čili ten strach je překážkou integrace lidí, kteří přicházejí a kteří jsou něčím odlišní. A to je potřeba věcnou debatou překonávat.“ Taková debata se ale podle Jiřího Dienstbiera zatím nevede. Nejen v médiích, ale i na úrovni vrcholných politiků či prezidenta, který by podle ministra pro lidská práva měl v této debatě hrát moderační roli, nikoli situaci svými výroky zhoršovat.

Ministr v této souvislosti zmínil i petici akademiků a vědců, která byla podle jeho názoru velkým zlomem a prvním silnějším vyjádřením občanské společnosti, která se nad situací hlouběji zamyslela a díky níž začala o situaci i média psát jinak. „I polici potřebují občanskou podporu proto, aby mohli postupovat k řešení tohoto problému racionálně,“ uzavírá Jiří Dienstbier.