"Pokoru se snažím mít ke všemu a ke všem," říká sbormistr Josef Kostřiba

OPAVA - Na Akademickém dnu Slezské univerzity v Opavě, který se uskutečnil minulou středu, stál za varhanami a současně na postu sbormistra Komorního pěveckého sboru Slezské univerzity pan Josef Kostřiba. Jak jsme uvedli v minulém rozhovoru s ním, za sebou má bohatou kariéru sbormistra a dirigenta jak v Ostravě, tak v Opavě či Praze. S univerzitními zpěváky spolupracuje, coby stále velmi aktivní důchodce, od podzimu minulého roku, kdy “zaskočil“ za Vladimíru Vašinkovou, která se mezitím stala maminkou na plný úvazek.
Minule jsme si s mistrem Kostřibou – mimochodem před pár dny oslavil své narozeniny: Takže vše nejlepší, pevné zdraví a stále jasnou mysl, pane sbormistře – povídali o tom, jaká byla první sezona se sborem. Dnes se naopak podíváme trochu dopředu, do sezony 2016/2017. A povídat si budeme také trochu i o víře a pokoře.

Rovnou se tedy ptám: Jaké máte plány se sborem?
„Zkoušíme, zkoušíme, pravidelně v úterý ve zkušebně na budově v Olbrichově ulici. Máme mezi sebou několik nových členů, připravujeme, nebo spíše rozšiřujeme repertoár a těšíme se na koncerty. Prvním vystoupení bylo minulý týden na Akademickém dnu Slezské univerzity v kostele sv. Václava, hned poté 7. října nás čekal koncert pro dětskou léčebnu ve Zlatých Horách, kde si nás vyslechla spousta zahraničních klientů. Teď už se soustředíme na blížící se vernisáž výstavy k pětadvacátému výročí univerzity, a pak už adventní koncerty. Rád bych také se sborem připravil velký Vánoční koncert.“

Hovoříte o přípravě nového, přesněji řečeno o rozšiřování repertoáru. Na co tedy můžeme těšit?
„Zatím o tom nechci moc mluvit, ale abych odpověděl, tak prozradím, že pro sbor připravuji třeba směs skladeb Glenna Millera, samozřejmě v naší originální univerzitní úpravě, také něco z mé osobní tvorby či úpravy skladby Pie Jesu nebo Hallelujah. Chci, aby sbor zpíval skladby, které nikdo jiný nezpívá, skladby v rytmičtější, například swingové podobě, třeba podobně, jak jsme to slyšeli v Rakousku na festivalu.“

A co třeba nové CD?
(Úsměv) „Ano, ale až v dalším roce.“

Na soutěži v Rakousku vás pozvali, tím myslím celý sbor, do Švédska. Už se rýsuje něco konkrétnějšího?
„Zatím je to ve formě pozvání, na které jsme pozitivně odpověděli a čekáme na odpověď. Teď se plně soustředíme na přípravu a začátek koncertní sezony, ale na pozvání nezapomínáme. Samozřejmě, pokud to bude jen trochu možné, rádi pojedeme propagovat Slezskou univerzitu i na sever.“

„Když už jsme u té propagace, tak si chci v nejbližších dnech tak trochu postěžovat u pana primátora a jeho Hlásky, kde se propagují různé koncerty mnoha opavských souborů, medaile či nemedaile olympioniků, ale že Komorní pěvecký sbor Slezské univerzity v Opavě v Bad Ischlu reprezentoval nejen zdejší univerzitu, ale také metropoli Slezska Opavu, se mlčí. A ta soutěž v Rakousku byla také něco jako pěvecká olympiáda. Už proto, že tam byly sbory z celého světa a my tam získali mezi čtyřiceti šesti pěveckými tělesy nádherné páté místo! A město Opava? Nic…. A to mne mrzí.“

Ve vašich slovech mne zaujalo hned několik věcí. Třeba nováčci ve sboru, kde jádro tvoří několik málo stálých pedagogů, ale jiní, především studenti, přicházejí a odcházejí. Jak se vám pracuje s těmito nováčky?
„Nováčci jsou pro sbor určitě přínosem. Alespoň ti, kteří přijdou i podruhé a opravdu mají chuť zpívat. Je jedno, jestli je to třeba fotograf, historik, matematik nebo že studuje něco jiného. Určitě jsou všichni vítáni. Já si je zpočátku vezmu trochu bokem, zkouším s nimi separátně, oni mezitím načichnou sborovou atmosférou a já je postupně zařazuji do sboru jako takového. Tím sbor získává nejen nové hlasy a jinou barvu, ale také určité oživení, což je jen a jen ku prospěchu věci. I pro mne jsou noví lidé výzvou, za kterou jsem rád.“

Komorní pěvecký sbor Slezské univerzity nechává po sobě památku také u těch, kteří už v něm dnes nepůsobí. Třeba na jednu z nedávných zkoušek se za kolegy přišla podívat bývalá členka sboru, dnes paní učitelka v Uničově. Ale vraťme si i my k původnímu povídání.

Josef Kostřiba kromě své dirigentské a kompoziční praxe připravuje i nové hvězdy hudební branže. Vzhledem k tomu, že teď působí také na Slezské univerzitě, ptám se: Jak se cítíte jako učitel?
„Nepovažuji se za pedagoga, protože i já se mám stále co učit. Svým žákům ale nevštěpuji ani tak hudební a dirigentské znalosti, ty si musejí získávat vlastní pílí a praxí, jako se je snažím přivést k pokoře. Tak, jak mne to naučil můj profesor kompozice, pan profesor Podešva. Učím je přistupovat ke každé notě s maximální pokorou. Profesor Podešva říkal, cituji: ‚Ke každé notě, kterou je ti dovoleno interpretovat, přistupuj s maximální pokorou, neboť ty jsi ten vůl, kterému je to dovoleno, neb skladatel je ten vyvolený, komu je dovoleno skládat notu vedle noty do krásných harmonických zvuků. On je ten, kdo je jednou nohou v nebi a druhou na zemi.‘ A je to velká pravda.“

Nepovažujete se za pedagoga ani přesto, že jste vychoval několik skvělých nástupců? Třeba Lukáše Kozubíka, který se uchytil ve Státní opeře v Košicích, Milana Janču, žijícího dnes v německém Mnichově nebo Michala Zollnera, dnes působícího v Liberci…
„Dobře, tak řekněme, že předávám zkušenosti těm mladším.“

Jste věřící člověk. Jak sám říkáte, vaší vírou je pokora. Pokora k životu, k práci, k lidem… I proto se slovo pokora objevuje v našem rozhovoru opakovaně. Jak se vaše víra v pokoru shoduje s tou “klasickou“ vírou?
„Docela dobře. Pokoru se snažím mít ke všemu a ke všem. I k víře. Nejsem ten, kdo by v kostele dával svoji víru na odiv ostatním, naopak se krčím někde vzadu, kde rozjímám a přemýšlím. A pak, když komponuji nebo dělám cokoli, co vychází z mého nitra, z mé duše, je to pro mne, jako bych promlouval k Bohu. Každou svojí notou, každým řádkem partitury, každým veršem textu.“ 
 
Přesto ale neváháte otevřeně podpořit to, co považujete za dobré nebo za důležité…
„Na svoji práci v minulosti ani na lidi, se kterými mne spojila, nezapomínám. Sleduji a stále živě vnímám dění, se kterým se dnešní česká kultura potýká. Ostatně místo dlouhých slov se stačí podívat na moji podporu umělců a komentáře k situaci okolo Národního divadla či třeba Slezského divadla v Opavě nedávných měsíců. Nejsem ten, kdo by se jen nečinně díval. Když cítím, že je to potřeba, neváhám a veřejně se vyjádřím.

Hudební texty jsou vlastně také básně. A vy jste také dobrým básníkem. Jak je to tedy s vámi a poezií?
„Já a básník? To snad ne! Jsem jenom obyčejný praštěný muzikant, mám rád krásnou přírodu, obrazy, veselou společnost, občas úlety, zábavu, mám rád dobré víno či slivovici, líbí se mi krásné a především milé ženy, prostě žádný svatý muž, ale praštěný kumštýř. Je pravdou, že jsem začal psát a mé texty čte ‘Nika‘, tedy kolegyně Veronika, na našich koncertech. Začal jsem psát v době, kdy mi bylo ‘ouvej‘, ležel jsem v nemocnici. A když je člověk upoután na lůžko, tak mu nezbývá nic jiného, než čekat a třeba přemýšlet. Přemýšlet nad věcmi, které nás v běžném životě ani nenapadnou, nevšímáme si jich, prostě … nejsou! A tam začaly vznikat tyto texty. Třeba zamyšlení o setkání se Smrtí. Nebyla to ta paní s prodůlkovanýma očima, ale obyčejná žena. Nebo povídání si se zvonečky na Zelený čtvrtek, nebo jaká je moje Milá. A věřte, jestli Bůh existuje, jako že existuje, tak mne tady nechal ne proto, abych jenom byl, ale proto, abych ještě něco udělal. A já to udělal! Třeba i to, že jsem se na chvíli stal sbormistrem Komorního pěveckého sboru Slezské univerzity v Opavě!

A víte co, já vám něco řeknu:

Triáda

Tohle jsou

Tři tiché věci:

Padající sníh … Hodina

Před svítáním … Ústa toho,

Co právě zemřel.“