„Nebráním se emocím, nepřemýšlím o obraně, žiju,“ říká Jindřich Štreit o práci na své oceněné knize Kde domov můj

OPAVA - Stanula na pomyslné první příčce. Fotografická kniha profesora Jindřicha Štreita nazvaná Kde domov můj oslovila nedávno na festivalu Měsíc fotografie mezinárodní porotu ve Slovenské národní galerii v Bratislavě natolik, že jí v soutěži o nejlepší fotografické publikace ze střední a východní Evropy z let 2015–2016 udělila první místo. Stalo se tak v kategorii Současná fotografie, kde měla vítězná publikace více než důstojnou konkurenci: sto knih z celé Evropy. Od této slávy uplynula již řada dní - vyhlášení se konalo v neděli 6. listopadu 2016 – o knihu je však stále velký zájem.

Co vás přivedlo na myšlenku vytvořit knihu-objekt? Kde a jak vznikl ten počáteční impuls?
Snažím se každý svůj fotografický projekt ukončit výstavou, knihou či katalogem. Je to shrnutí mé práce. Stejně tak tomu bylo při fotografování tématu Lidé bez domova. Oslovil jsem nakladatelství Wo-men, konkrétně jeho vedoucí a novinářku Báru Baronovou. Spolupracovali jsme již před tím ještě na jedné knížce nazvané Svatá Barbora, která vypráví vzpomínky vězně z Jáchymova a kterou jsem ilustroval. Když jsme se domlouvali na knize Kde domov můj, poslal jsem grafikovi sto svých fotografií a on vytvořil návrh na klasickou publikaci navíc s fotografiemi rozpůlenými přes stránku. Takto jsem to však nechtěl, má idea byla rozbita. Společně s Bárou jsme se poté shodli na knize s jednotlivými listy ve formátu krabice. Po týdnu na rozmyšlenou jsem si řekl: už máš tolik roků, proč bys nešel do experimentu? Bára na tom se svým štábem začala pracovat a výsledek byl vynikající. Už proběhlo několik křtů včetně křtu na Sovinci. Naplánováno je rovněž setkání v Praze, kde budeme 20. prosince 2016 prezentovat knihy vydané právě nakladatelstvím Wo-men.

Získal jste již mnoho významných ocenění za své různé projekty. Jak vnímáte toto své první místo v Bratislavě?
Velmi si toho vážím. Považuji to za velmi prestižní místo v mezinárodní soutěži, jíž se účastnilo patnáct států z celé Evropy. Vždyť naší konkurencí bylo sto knih, a to knih velmi krásných. Zaujala nezvyklá forma: propojení s obsahem. Kniha Kde domov můj nyní zaujala i v Poznani na prvním ročníku festivalu knih, kde jsem přednášel. Od organizátorů jsem slyšel krásná slova o tom, že má kniha předběhla dobu. Řekli mi: ve vašich sedmdesáti letech jste nasadil vysokou laťku a ukázal novou cestu v práci s knihou.
V Poznani jsem byl společně s kolegou Jiřím Siostrzonkem. Oba jsme byli mile přijati, oba jsme pracovali na propojení Slezské univerzity a Akademie, respektive na obnovení vztahů. Byli jsme v centru pozornosti, protože jsme prezentovali autorské knihy Institutu tvůrčí fotografie, na kterých se také podílí doc. Ota Karlas a dr.Rafal Milach.

Jaké jsou ohlasy na vaši knihu od lidí, kteří domov mají a od těch, kteří ho nemají?
Neuvěřitelné. Při sérií vernisáži, kdy tuto knihu představuji a ona není levná – stojí 990 korun – ji lidé přesto kupují. V Polsku to byla doslova smršť. Nyní mám k dispozici už jen pár výtisků.

Máte naději, že vaše dílo přiměje mocné toho světa řešit účelněji například právě situaci lidí bez domova?
Umělec je člověk, který může na sociální problém poukázat. Pojmenovat ho, naznačit. Nemohu ho změnit. To jsem řekl i ministryni práce a sociálních věcí Michaele Marksové při nedávné návštěvě Opavy. Politici mají v rukou moc a zákony a já ze setkání s ní měl dobrý pocit, že se něco může změnit. Nicméně stále vyhledávám možnosti, jak to řešit ještě na vyšší úrovni. Například s premiérem Bohuslavem Sobotkou.

Co musí udělat profesionální fotograf, aby se při fotografování lidí v nouzi neutápěl v soucitu, lítosti, v beznaději?
Nebráním se ničemu, žádné emoci. Neřeším to. Mám kolem sebe tolik lidí, kteří mi pomohou. Nepřemýšlím o obraně, žiju.