„Výběr je velmi jednoduchý - musíme být přesvědčeni, že to je dobré,“ říkají o letos desetiletých Básnických hlasech Jakub Chrobák a Ondřej Hložek

OPAVA - Prostorem Evžen Jazz Café Clubu v opavské Beethovenově ulici už zazněly snad stovky veršů, a to nejen v češtině, do sedačky pro hosty usedla celá řada básnířek, básníků, literátů, redaktorů literárních časopisů i představitelů nakladatelství. Už deset let patří autorské večery Básnické hlasy ke stálicím zdejšího kulturního života. Dnešní autorská čtení jsou spojena především se dvěma jmény – básníka a literárního kritika, pedagoga Ústavu bohemistiky a knihovnictví Mgr. Jakuba Chrobáka a básníka, studenta oboru Audiovizuální tvorba Bc. Ondřeje Hložka.

Zeptáte-li se dnes obou průvodců Básnických hlasů na to, zda si vzpomenou na to první čtení v prosinci 2007, nejprve se v tvářích obou objeví úsměv.
„To byla legendární akce, kdy se kupoval gothaj (rozuměj salám) v pergamenovém papíru, hořčice, rohlíky… Na počátku to byla čistá radost, Petru Hruškovi tehdy vycházela nová sbírka Auta vjíždějí do lodí, byl to takový ochotnický večer, v žádném případě nešlo o nějaký plán nebo tak, prostě jen taková jednotlivá radost… Večer to ale byl určitě úctyhodný, silný…“ vzpomíná Jakub Chrobák.
„Já jsem tam byl jako student a fotograf. Díky tomu se zachovalo několik fotek z tohoto prvního večera,“ doplňuje odpověď Ondřej Hložek s tím, že tyto unikátní a už nikdy neopakovatelné záběry, třeba proto, že je zde zachycen doc. Soldán či doc. Urbanec, jsou na facebookovém profilu Hlasů.

JAK SE HLEDAJÍ BÁSNÍCI
Oba protagonisté básnických hlasů jsou také sami píšícími básníky, a tak nepřekvapí, že dění ve světě literatury bedlivě sledují. Jednoznačný klíč k tomu, kdo se na Hlasech představí, ale není: „Máme samozřejmě nějakou představu o tom, co tvoří páteř české poezie a to se snažíme do Opavy přivádět. Ale samozřejmě se vedle toho objevují věci, které najednou vyplavou jako jakési zjevení, například někde v časopise nebo jako zajímavá první sbírka. Ten náš základní rozměr pro výběr je velmi jednoduchý - musíme být přesvědčeni, že to je dobré, že je to naléhavé,“ říká Jakub Chrobák a dodává, že důležité také je to, zda dotyčný dokáže své práce přečíst. Básnické hlasy totiž nemají ambice posouvat své večery do oblasti multivizuálních technologií, byly a jsou založeny na živém a čistém básnickém slově. Proto se hledají i tací autoři, kteří to slovo dokáží přednést. Ondřej pak ještě doplňuje: „Tím, že se poezii věnujeme, máme i spoustu přátel, kteří jsou našima ušima a očima tam, kam my nedohlédneme nebo kam se nedostaneme. Ti nás pak upozorní a nasměrují na nová jména. Například Vojtěch Kučera, který spolupořádá Literární cenu Františka Halase v Kunštátě a v minulosti byl jedním z našich hostů, je přesně takovým a jeho zásluhou se na nejbližším večeru objeví Klára Goldstein a Anna Háblová.“

Jakub s Ondrou samozřejmě také jezdí po obdobných akcích mimo Opavu a tam sami poznávají to nové a lidi, kteří jsou za tím. Ne, že by cíleně vyhledávali tato nová a neznámá jména, ale často postačí osobní setkání či pár slov a zkušené ucho opavských pořadatelů pozná, že ta nebo ten by za pozvání stál. Také proto se zde objevují vedle básnických matadorů s velkou tradicí i debutanti výrazně mladší generace: A není výjimkou, že na pódiu Evžena stojí vedle sebe. Jako příklad můžeme uvést večer Lenky Daňhelové, kde se představily také dvě studentky Slezské univerzity, Veronika Motúzová a Ivana Kašpárková. Možná, že začínající autoři zde mají takový prostor proto, že se Jakub s Ondrou shodují v jedné zásadní věci – nestojí moc o momentálně módní psavce, nejsou úplně přesvědčeni, že získat cenu znamená být opravdu dobrým spisovatelem a ne vždy odrazem kvality literárního díla. To totiž prokáže až čas.  

DOMÁCÍ VODY
Tím jsme volně přešli k “domácím vodám“ Jak je to s opavskými tvůrci? Ani ti na Hlasech nejsou výjimkou, jako příklad může sloužit nedávný večer Davida Bátora a jeho novinkové sbírky Zbuj. Nové sbírce přišlo popřát i několik hostů, takže v tom David nezůstal sám. Ono vůbec sestavit celý pořad není jednoduché ani v tom, jaké a kolik hostů pozvat. „Jsou básníci a literáti, kteří v pohodě sami obsáhnou a zaplní celý večer sami, takový byl Antonín Bajaja nebo například Jaroslav Kovanda. Jsou ale i Hlasy, kdy je hostů několik, například dva věnované literárním časopisům, kde vystoupilo dokonce osm čtoucích, podobně početný byl večer Posedu. Nicméně snažíme se mít většinou dva autory na jedné akci.

Za deset let si opavské Básnické hlasy určitě získaly své renomé a publikum. Je jen dobře, že je vedle Opavanů (tím myslíme příchozí veřejnost) v sále stále vidět početně zastoupené studenty, ať už univerzitní, nebo i středoškoláky. „Naše studentské publikum se neustále proměňuje, dávno už nechodí jen studenti české literatury, ale víme o tom, že přicházejí z knihovnictví, audiovizuální tvorby a dalších oborů – v tomto směru nám velmi dobře pomáhá Marek Timko, který učí právě na knihovnictví, sám pořádá literární večery v Brně a tady v Opavě dělá Literární Myslivnu. Můžeme tak říci, že studenti jsou jakýmsi základem. Ale nám dělají radost i takové ty komety typu někoho, kdo jde kolem, zastaví se a třeba zůstane chvíli, nebo až do konce,“ konstatuje Ondřej. „Co nás tedy hodně těší, je, že nám svoji přízeň zachovávají i ti, kteří už v Opavě dávno dostudovali, ale dodnes na hlasy občas přijedou, možná z nějakého sentimentu, možná jen pro svoji radost. To samé se dá říci o Opavanech. Takže ten hlad se ještě stále dá hmatat, ale už se objevily i akce, kdy na nás padla trochu tíseň a smutek, kdy jsme si říkali, jestli toho už nestačilo. Člověk, když je zvyklý na plného Evžena a najednou tam vidí prázdná místa, tak ho napadají různé myšlenky. Pak na další akci je zase narváno a vy si zase řeknete, ještě to má smysl pokračovat,“ svěřuje se Jakub.

PŘÁNÍ JSOU TU STÁLE
Básnické hlasy jsou tady na dobré cestě ke své budoucnosti. To však neznamená, že Jakub s Ondrou nemají svá přání, koho by rádi do Opavy ještě přivedli:
„Já mám hned několik takových přání,“ říká s úsměvem Jakub a pokračuje: „Jedno z nich je, a už se to i málem podařilo, když o něm Petr Hruška vydal monografii, že bych si chtěl u Evžena uvést Karla Šiktance, který je pro mne stále pozoruhodným zjevením. Uvidíme, zda se to někdy podaří, Karel už má problémy se zrakem a autorská čtení odmítá. Podobně je to s J. A. Krchovským, který tu už také měl několikrát být, ale vždy to z nějakého důvodu nevyšlo. No a také bych tu rád představil tu druhou vlnu undergroundu, mám na mysli Luďka Markse, Ladislava Heryána a tady ty postavy, které jsou tak trochu v literárním stínu, ale já jejich texty pokládám za stejně podstatné a plnohodnotné, jako u jiných.“

TROCHA TÉ HISTORIE ZÁVĚREM
Když v prosinci roku 2007 pozvali tehdejší studenti České literatury Slezské univerzity v Opavě Lukáš Vlach a Šárka Havlová do “Evžena v Beethovence“ básníka Petra Hrušku a kmotry Jakuba Chrobáka s Ladislavem Soldánem, aby zde společně uvedli do světa pátou “domácí“ Hruškovu sbírku Auta vjíždějí do lodí, nikdo ještě netušil, že právě udělali první krůček k jedné z opavských tradic.

O necelé dva roky se pak zrodil název Básnické hlasy, bylo to na literárněvědné konferenci. Konečně od roku 2010, kdy se podařilo poprvé získat pro záměr autorských čtení také finanční podporu města Opavy, se začaly pravidelně nepravidelně scházet milovníci poezie na Básnických hlasů. Prvním hostem byl Jan Balabán.

Přesto, že v té době byla Ostrava určitým centrem kultury, i když už možná v tu chvíli trochu kulturou přesycená, zejména po neskutečném rozmachu v devadesátých letech, v Opavě byl po kultuře jiného, než regionálního typu, doslova hlad. Jakoby tu chyběl celorepublikový přesah.  Autorská čtení nebyla sice úplně neznámá, už dříve na ně mohli Opavané zajít do Univerzitního klubu, později do Čajovny Bludný kámen, kde se vedle výtvarných a hudebních aktivit odehrávaly také literární pořady či tzv. přespolní autorská česko-polská čtení, které organizoval univerzitní pedagog Libor Martinek, případně akce Recitačního studia Petra Bezruče vedené paní Pfefferovou. Básnické hlasy přinášely přece jen něco jiného a obyvatelé Opavy na to slyšeli.  

Od té doby už prostorem Evžena zazněly snad tisíce veršů...