První pomoc? Je správné, že se začíná už v útlém věku, shodují se studenti ošetřovatelství

OPAVA - Pravidelní čtenáři inovin již vědí, že na sedmi opavských základních školách probíhal od října do začátku prosince cyklus kurzů první pomoci. Studenti ústavu ošetřovatelství se pokoušeli vyškolit zhruba pět set mladých zachránců z řad opavských školáků. Do kurzů se zapojilo celkem sedm škol, konkrétně Základní škola E. Beneše, Otická, T. G. Masaryka, Šrámkova, ZŠ Kylešovice, Malé Hoštice a Suché Lazce. Školicí cyklus pro ně připravila Fakulta veřejných politik ve spolupráci s Magistrátem města Opavy.

Při příležitosti závěrečné přednášky, která proběhla v tomto týdnu v Kylešovicích, jsme vyzpovídali čtyři studenty druhého ročníku studijního oboru Všeobecná sestra. Odpovídali Adéla Dohnálková, Beáta Ambrožová, Hana Slúková a Jan Matějček.

Co mladého člověka přivede na studijní dráhu všeobecné sestry? Byla to vaše volba? Co na to rozhodnutí říkali doma?

Beata: Chtěla jsem pracovat s lidmi a pomáhat jim. Díky lidem je pro mě tento obor zajímavý a nestereotypní.

Hana: Vždy mě lákala práce s lidmi a nedokázala jsem se vidět u jiného povolání. Rodiče mi mé rozhodnutí nikdy nevymlouvali a podporují mě doteď.

Adéla: Když jsem se hlásila na střední, mamka chtěla, abych šla jinam, ale nic nezmohla. Když jsem se rozhodla pokračovat na vysoké škole, už to brala lépe.

Jan: Tento obor jsem si zvolil, jelikož jsem velmi často slýchával zážitky a dojmy od své maminky, která pracuje ve zdravotnictví. Na odborné praxi v nemocnici jsem si ověřil, že tato práce je sice velmi namáhavá, ale zároveň prospěšná a opravdu naplňující. Rodiče byli samozřejmě rádi, že jsem se nadchl pro tento obor.

Jako studenti ošetřovatelství nemáte zrovna volný čas na rozdávání. Jaká byla vaše motivace pro dobrovolnickou činnost na základních školách?

Adéla: Mojí motivací byly především ty děti. Chtěla jsem je naučit něco nového, předat jim svoje zkušenosti, aby věděly, jak se v krizové situaci zachovat a nebát se.

Jan: Na základní škole jsem toho o první pomoci sám moc nevěděl. Proto jsem chtěl, aby na tom dnešní děti byly lépe.

Beata: Byla to pro mě výzva, ale zároveň jsem to chápala jako morální povinnost.

Už se někdo z vás ocitnul v situaci, kdy šlo o život?

Hana: Ano, stalo se mi to jednou v životě, ještě před nástupem na vysokou školu. V létě v parku jedna starší paní zkolabovala kvůli velkému horku. Byla ale při vědomí a tak stačilo zavolat záchrannou službu. V takové situaci je nejdůležitější zachovat chladnou hlavu a nezačít zmatkovat.

Nemá smysl polemizovat o tom, jak důležité je znát první pomoc. Vzpomenete si, jaké byly vaše znalosti této problematiky na základní škole? Myslíte, že by se měla stát samostatným předmětem, podobně jako třeba tělocvik nebo občanská výchova?

Hana: Absolutně ano. Co se týče první pomoci, je důležité, aby se začalo už v útlém věku, protože děti jsou velmi pozorné. V jejich věku jsem jezdila na tábory a díky tomu jsem nějaké základy první pomoci měla.

Beata: Děti nejsou tak ostýchavé jako dospělí a učení je baví, takže určitě ano. Vždycky může nastat situace, kdy budeme pomoc sami potřebovat. Já jsem první pomoc znala vesměs ze školních výchovných akcí, jako byl Helpíkův pohár

Adéla: Myslím, že jsme se o první pomoci neučili, takže nic moc jsem nevěděla, začali jsme ji probírat až na střední škole. Když je důležitý tělocvik, proč ne první pomoc, která může někomu zachránit život? Děti musí vědět, že utíkat od postiženého by se nemělo.

Jan: Jak už jsem zmínil, těch informací na základní škol nebylo mnoho a většina navíc pocházela z mimoškolních aktivit, jako byl skauting. Učitelé nám kladli na srdce především to, abychom ochraňovali vlastní život. Ale nikdo z nás pořádně nevěděl, co dělat, kdyby potřeboval pomoc někdo jiný. Podle mě je stejně důležité vědět jak život ochránit, jako ho umět zachránit. Myslím si, že by to mohl být zcela samostatný a plnohodnotný předmět, který by navíc byl pro děti velmi přínosný a obohacující.

V průběhu kurzů působí spousta dětí suverénně. Dokázaly by ale převzít iniciativu a skutečně pomoci i ve skutečném životě?

Jan: Věřím, že mnozí si zapamatují základní informace, tudíž až se ocitnout v této situaci, tak na ni budou připraveni.

Beata: Věřím, že ano, protože školením prošla spousta šikovných dětí.

Hana: Základy by jistě zvládlo každé naše školené dítě.

Práce ve zdravotnictví musí být psychicky náročná, co vám zaručeně zvedne náladu? Co děláte, když zrovna nikomu nepomáháte?

Beata: Nejlépe se odreaguji s rodinou či přáteli, dobrou knížkou, filmem nebo sportem.

Adéla: Většinu volného času trávím s přítelem a momentálně se také snažím najít brigádu.

Jan: Já svůj volný čas věnuji rodině a přítelkyni, ale také velmi rád čtu a sleduji filmy nebo seriály.

Hana: Na odreagování si ráda zacvičím nebo peču sladké, ale samozřejmě u knihy a vany plné pěny probíhá relaxace nejlépe.