Úvodní slovo výstavy Dita Pepe: Autoportréty 1999 – 2014 pronese Vladimír Birgus

OPAVA - Ve čtvrtek 10. března 2016 zahájí vedoucí Institutu tvůrčí fotografie v Opavě prof. Vladimír Birgus výstavu fotografií Dita Pepe: Autoportréty 1999 – 2014. Nad expozicí, která byla zařazena do cyklu akcí ke 25 letům Slezské univerzity v Opavě, přijal záštitu rektor doc. Pavel Tuleja.
Slavnostní vernisáž výstavy bude v 17 hodin v prostprách Domu umění, Pekařská ul. 12 v Opavě.

Dita Pepe prožívá šťastné období. Nejenom v rodině, která je středobodem jejího světa, ale i ve fotografii. Její autoportréty byly zařazeny vedle děl Antona Corbijna, Rineke Diskstra, Anderse Petersena, Thomase Ruffa, Thomase Strutha, Jürgena Tellera a dalších hvězd současného fotografického nebe na výstavu European Portrait Photography since 1990, kterou se po premiéře v BOZAR v Bruselu dočkala repríz v Rotterdamu a v Soluni. Susan Bright o ní píše v knize The Self-Portrait in Contemporary Photography. Měla velkou samostatnou výstavu v Galerii výtvarných umění v Ostravě. Asociace českých profesionálních fotografů ji udělila titul Osobnost české fotografie. Krátce po sobě jí vyšly dvě monografie a její fotografie ilustrovaly dvě knihy. Kniha Intimita, v níž nápaditě spojila vlastní osobité fotografie s archivními záběry a se sugestivními texty Báry Baronové o pohnutých osudech několika žen, získala velkou pozornost čtenářů i médií. Publikovala ve Sternu, v Die Welt, Le Monde, Daily Mail, francouzský televizní kanál Arte o ní natočil film, objevila se v CNN.

Za většinu jejích profesních úspěchů může rozsáhlý cyklu Autoportréty, který se líbí skoro všem: tradičním fotografům, konceptuálním umělcům, kritikům, sběratelům i širokému publiku.  Dita Pepe ho rozvíjí a rozšiřuje od roku 1999. Nejprve se fotografovala s ženami různého věku, charakteru i společenského postavení jako jejich sestra, dcera, vnučka či přítelkyně. Osobitě zpracovala téma proměn identity, kterému ve fotografii různým způsobem věnovala už celá plejáda slavných tvůrců od Claude Cahun až po Yasumasa Morimiru a Cindy Sherman. V jejích autoportrétech na první pohled možná ani nepoznáme, že na všech je sama přítomna, natolik se mění její vzhled a výraz. Za pomoci paruk, líčení a šatů, vypůjčených od fotografovaných žen, se sama radikálně proměňuje. Zatímco Sherman i Morimura vystupují ve svých dílech výhradně jako někdo jiný a občas se stylizují v muže, Dita Pepe svých autoportrétech nikdy nemění pohlaví, vždy zůstává ženou a její tvář je přes všechny proměny jasně rozeznatelná. Je přizpůsobivou partnerkou dalších lidí před kamerou a současně i sama sebou. Její portréty nejenom zachycují mnoho různých žen, ale i řadu autorčiných vlastních podob. Důležitou úlohu při těchto metamorfózách hraje také autentické prostředí různě zařízených obývacích pokojů, ložnic a dívčích pokojíčků s množstvím výmluvných detailů, které do inscenovaných snímků přináší sociologickou rovinu a přispívá tak k tomu, že fotografie Dity Pepe oscilují mezi dokumentem a fikcí. Její díla propojují prvky volné a zakázkové tvorby, „vysokého“ a „nízkého“ umění, protože jsou nepochybně inspirována i některými současnými trendy reklamní a módní fotografie. Všechny autoportréty Dity Pepe spojuje čtvercový formát, statická strnulost portrétovaných, dívajících se přímo do objektivu a zprostředkovaně i do očí diváků (zde nelze nevzpomenout na kompozičně obdobná díla Augusta Sandera a Diany Arbusové) a výrazná barevnost.
 
Po intermezzu cyklu barevných snímků o sobě, své mamince a dalších blízkých lidech, následovaly autoportréty s muži a později i s celými rodinami. Autorka v nich opět připomíná chameleóna. Je stejně přesvědčivou matkou početné romské rodiny, sebevědomou manželkou bohatého podnikatele, prostou ženou v domácnosti s dítětem v náručí, rozzářenou nevěstou, plnou očekávání, baletkou, trénující s černošským partnerem, nebo znuděnou teenegerkou s neméně znuděným partnerem v posteli. Zajímá ji, nakolik si žena může zachovat vlastní identitu a nakolik se promění prostřednictvím vlivů manžela a dětí. Nejprve vyhledávala rodiny svých kamarádek a kamarádů, ale postupně se začala portrétovat i v rodinách, s nimiž ji nepojily tak blízké vztahy.  V mnoha fotografiích se objevují její dvě dcery, takže původní koncept, kdy Dita Pepe hrála matku v cizích rodinách, se někdy změnil ve skupinový portrét vlastní rodiny, v níž je „cizí“ jenom muž nebo v němž se prolínají dvě rodiny. Navíc vytvořila několik stylizovaných autoportrétů s manželem a s dcerami, v nichž opustila princip proměňování se v někoho jiného a zůstala sama sebou. Ale výrazná stylizace prostřednictvím šatů, do nichž se její rodina běžně neobléká, i zde vytvořila určitý odstup. Významné místo často mají zvířata, především psi, tvořící nedílnou součást rodin.

Dita Pepe se narodila 5. 9. 1973 v Ostravě. Po absolvování gymnázia odešla v roce 1991 do Německa, kde pracovala jako au-pair a v letech 1994-95 navštěvovala fotografický kurz na Carl von Ossietzky Universität v Oldenburgu. V roce 1998 absolvovala bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, v roce 2003 dokončila magisterské studium na stejné škole, kde dnes vyučuje portrétní a módní fotografii. Samostatně vystavovala například v  Praze, Hamburku, Bratislavě, Paříži, Berlíně, Bologni, Ostravě, Opavě a dalších městech. Svými fotografiemi ilustrovala knihy Báry Baronové knihy Slečny (The Misses, 2012) a Měj ráda sama sebe (Love Yourself, 2014). Získala řadu ocenění, například Kodak Nachwuchs Förderpreis (Hamburk, 2001), Cena Jaromíra Funkeho (Praha, 2005), Cena diváků na Prague Biennale (Praha, 2007), Sylt-Preis für zeitgenossische Fotografie (Sylt, 2011), Osobnost české fotografie (Praha, 2012).

Dita Pepe nám klade provokativní otázky. Nakolik si dokážeme uchovat integritu vlastní osobnosti a nakolik přejímáme vlivy lidí kolem sebe? Jak bychom se cítili, kdybychom se najednou ocitli na mizině mezi bezdomovci? Jaký je vztah reality a fikce? Jací bychom byli, kdybychom se narodili jiným rodičům jiné rasy, jiné kultury a v jiné zemi? Na první pohled je zřejmé, že ušla podstatnou cestu vpřed v řemeslné stránce. Zatímco technické zpracování starších autoportrétů s ženami bylo dobré, ale nikterak neoslňovalo, novější díla se se vyznačují mistrovskou prací s kombinacemi denního a umělého světla a výraznými barvami, adekvátně podtrhujícími účin prostě, ale invenčně a působivě komponovaných fotografií. Velký podíl na tom nepochybně má její manžel (a bývalý spolužák) Petr Hrubeš, který dokonale ovládá fotografickou techniku ze své praxe portrétisty významných osobností i módního fotografa.

Dita Pepe se ve svých autoportrétech zabývá otázkami změny identity, vytváří mnohovrstevnatou sebereflexivní sondu a současně i jakýsi sociologický obraz různých archetypů současné společnosti. Její fotografie jsou extrovertní i  hluboce introspektivní. Dita Pepe je v nich simultánně přítomna i nepřítomna, je objektem i subjektem, herečkou i režisérkou. Jsou také autorčiným osobitým fotografickým deníkem, který zachycuje její proměny od mladé dívky až po matku dorůstajících dcer.  Pro ni samotnou jsou i prostředkem poznávání jiných lidí, impulsem k hledání životních hodnot a současně způsobem autoreflexe i terapie vlastních problémů, frustrací a krizí. Sama o tom říká: “Já osobně využívám fotografii jako terapii. Jako hlavní výhodu vnímám možnost, že coby fotografka si sama vybírám zajímavé lidi a dostávám se na místa a do situací, které se dotýkají i mých vnitřních otázek.”

Vladimír Birgus

Literatura:
Vladimír Birgus, Dita Pepe: Autportréty / Self-portrait. Praha: KANT, 2012.
Lukáš Bártl, Dita Pepe, Self-portraits 1999-2014. Brno: Galerie Valchařská
&  Praha: wo-men, 2014.