Pavel Mára se na opavské výstavě vrací ke svým minulým cyklům

OPAVA - Fotograf Pavel Mára (*1951), pedagog Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, představí od čtvrtka 10. března 2016 v opavském Domě umění retrospektivní průřez svou dosavadní tvorbou. Vernisáž, spojená se zahájením výstavy další opavské pedagožky, fotografky Dity Pepe, začíná v 17.30 hodin.
 
Název výstavy Corpus etc. odkazuje k tematickému výběru z téměř třiceti autorových cyklů, zejména k figurálním Mechanickým corpusům a jim blízkým Černým corpusům: Rodina z let 1997 a 2001. Je pro ně charakteristické zpodobení lidského těla, o němž teoretička fotografie Anna Fárová hovoří v souvislosti s Márovým dílem jako o corpusu. V těchto zobrazeních, primárně neerotických, jsou barva (či její eliminace), světlo, prostor, pohyb a rytmus chápány jako objektivní kategorie (Stanislav Ulver).
Součástí expozice jsou i rané abstraktní barevné fotografie ze série Mechanická zátiší z přelomu 70. a 80. let a ikonický Triptych Evy I (1990) z autorova realistického cyklu Triptychy, který již reprezentoval jeho tvorbu na mnoha výstavách doma i v zahraničí, naposledy v roce 2013 v pařížské Galerii Délire en formation (Corps accords) a v loňském roce na Staroměstské radnici v Praze (Retrospektiva/Retrospective). Ústředním dílem je pak monumentální tetraptych Memory XIV ze stejnojmenného souboru z roku 2009.
Výstavu doplňuje výpravná retrospektivní monografie s názvem Pavel Mára Fotografie / Photographs 1969–2014 (nakladetelství Mara / KANT, Praha 2015, 318 str., česky, anglicky) a osmiminutové video, které chronologicky mapuje autorovu tvorbu.

Výběr z katalogových textů:

Objekty, a jde téměř výlučně o produkci soudobé civilizace, jsou v Mechanických zátiších „redukovány“ – barevně i tvarově – na základní, signifikantní formy. Zrušení měřítka, eliminace či rozbití prostoru a užití barvy jako materiálu, substance o jisté hustotě a zrnitosti (de facto barvy odpoutané od svého nositele a bez jakýchkoli symbolických nebo heraldických ambicí), rozšiřuje výrazovou škálu Márovy fotografie o hodnoty připisované punktuální hudbě.
Stanislav Ulver (1985)

Tvorba Pavla Máry je více na pomezí výtvarnosti a její problematiky než na rovině pouze fotografické. Klade svým dílem nové otázky o abstraktní fotografii a její vazbě k předmětné skutečnosti. Jeho dílo je obrazové sdělení často velmi zašifrované, předmět se ve své vlastní podobě vytrácí, zbývá objem, tónina, znak. (O cyklu Mechanická zátiší, 1976–84.)
Anna Fárová (1989)

Mára fixuje model ve trojím pohledu, jednou v mírném podhledu, jednou v nadhledu a konečně z výše oka pozorovatele. Snaha po úplném a vyčerpávajícím popisu objektu, kdy jedna vize koriguje druhou, namísto dokumentu přináší jemně konfrontující zprávu o tom, jak se dívat a co je výsledkem dívání se. Konečný formát fotografie je značně protáhlý výřez přizpůsobený rozměrům těla, jakási plasticky gotická nebo časoprostorově kubistická vize. (O cyklu Triptychy, 1990–93.)
Anna Fárová (1993)

Márova potřeba modelovat tvar světlem, dodat mu „trojrozměrnou“ dimenzi, vystupuje na povrch velmi výrazně v případě téměř spektakulárních Mechanických corpusů. Obsah snímků zachycujících tělo (corpus) z mechanického hlediska (viz název první autorovy výstavy) je vzhledem ke způsobu snímání a užité barevné redukci (signální červeň) značně unikátní. Model tu není prezentován pouze in nude, nýbrž jako „objekt“ oproštěný od veškerých sekundárních znaků.
Stanislav Ulver (2000)

Mechanické corpusy nabízejí hlubokou dialektiku, úvahu o mystice, estetice a humanismu. Vtíravá přítomnost rudé barvy v této živé formě transcenduje přirozenost a vykračuje vstříc božskému: neznamená snad jméno prvního člověka (Adama) v hebrejské tradici býti rudý?
Jean-Philippe Vivès Carral (2003)

Fotografie Pavla Máry jsou vnitřním příběhem těla. Autor pracuje s dávnými ritualizovanými archetypy pohybů a gest. Dominantním rysem, podobně jako u Michelangelových postav v Sixtinské kapli či těl Ingresových, je sošnost podtržená grisaillovou modelací a objemová uzavřenost těl izolovaných od prostředí, které tvoří pouhé proscénium pro jejich prezentaci. (O cyklu Memory, 2009.)
Jan Royt (2010)

Výrazná stylizace se objevuje v Márově známém, mnohokrát publikovaném a vystavovaném cyklu Mechanické corpusy (1997), které znamenají určitý spirálovitý návrat k Mechanickým zátiším a minimalistickým Modrým aktům z první poloviny 80. let a k cyklu Corpusy (1988). Expresivní monochromatické detaily červených těl akcentují androgynost holohlavých modelů v prázdných prostorech a vytvářejí symboly lidských osudů, vztahů a vášní, široce otevřené individuální interpretaci. Samotná těla připomínají sochy, ale jejich zobrazení – především se to týká dvojic těl – sugeruje pohyb, tanec, vášnivá objetí, sex.
Vladimír Birgus (2010)

V souboru Triptychy (1990–93) Pavel Mára tematizoval fotografii přenesením tradičních principů snímání architektury do žánru aktu a portrétu. Důsledně racionální konstrukt a minimální posun ve třech sekvencích (podhled, pohled v ose a nadhled) vytváří sugestivní změny ve vzhledu portrétovaných a ustanovuje význam, který nevzniká uvnitř jednotlivých obrazů, ale v úzké mezeře mezi sekvencemi.
Tomáš Pospěch (2012)