KDO JE Irena Armutidisová?

Doc. Mgr. Irena Armutidisová /1956 /je přední česká fotografka. Absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně a Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty na Slezské univerzitě v Opavě, v roce 2012 byla habilitována na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně.
Pedagogické působení započala v roce 1996 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a od roku 2000 byla vedoucí Kabinetu fotografie na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. V současné době působí ve funkci děkanky na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Věnuje se kurátorské a odborné, profesní činnosti. Spolupracuje s kulturními institucemi a fotografickými galeriemi v ČR. Podílí se na tvorbě našich a zahraničních katalogů a publikací volného a užitého umění. Kromě vlastní, volné fotografické a pedagogické práce zastává akademické funkce a aktivně se podílí na dění v soudobé fotografii.
Její volnou tvorbu představují portréty, akty, zátiší a v současné době především krajiny ve všech svých podobách. Fotografie Ireny Armutidisové jsou zastoupeny v českých veřejných a soukromých sbírkách, tak i zahraničních galeriích. Je členkou fotografické skupiny MILAN, Syndikátu novinářů, členkou Muzea fotografie o.p.s,
Žije a pracuje ve Veverských Knínicích.
http:/www.armutidis.cz/

Pedagogické působení započala v roce 1996 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity přednáškami studentům Semináře dějin umění, od roku 2001 je vedoucím Kabinetu fotografie na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Její teoretické přednášky spojené s praktickými základy fotografické práce se především věnují tématu umění ve fotografii. Již v začátcích své pedagogické činnosti průkopnicky uvedla do výuky posluchačů dějin umění přednáškový cyklus věnující se teorii fotografie kombinované s praktickými fotografickými cvičeními. Ve vzájemné spolupráci studentů z obou brněnských vysokých škol realizovala několik úspěšných výstavních fotografických projektů.

Dílo Ireny Armutidisové představuje vzájemné prolínání tvůrčí autorské fotografie a užité fotografické práce, které pocházejí především z období během autorčina působení ve fotografickém ateliéru Moravské galerie v Brně (1979–2001). Její fotografie uměleckých děl byly publikovány v nejen v domácích katalozích a monografiích, ale také v zahraničních publikacích. Jeden z prvních autorčiných fotografických cyklů Tovačov – smutný zámek (1986, 1989), který představuje na černobílých snímcích emotivně pojaté pohledy na architektonické detaily, vychází z jejího tvůrčího vztahu k fotografické reprodukci uměleckých předmětů. K tématu architektury se znovu vrátila i v pozdějším fotografickém souboru Architektonický detail v architektuře Ernsta Wiesnera (2005), v němž vybírá výrazné architektonické motivy zdůrazňující výjimečnost staveb jednoho z nejvýznamnějších brněnských meziválečných architektů. V umělecké fotografické tvorbě Ireny Armutidisové je několik klíčových témat, ke kterým patří akty, portréty a především krajina. Snímky z prvního fotografického cyklu aktů Muži – akty (1996–1998), v němž zachytila nahé jinochy a muže různého věku v jejich přirozeném prostředí, byl prezentován na výstavě věnované tématu aktu v dějinách české fotografie (Akt v české fotografii, 2001) a byl zařazen do výstavního a publikačního projektu, který měl představit nejvýznamnější osobnosti a díla české fotografie 20. století (Praha 2005, Bonn 2009). V posledních letech je v díle Ireny Armutidisové nejpodstatnějším námětem krajina.
Ve fotografickém cyklu Horizonty mlhy Irena Armutidisová pokračuje ve fotografování venkovské krajiny ve vyhledávání takových motivů a detailů, které by mohly mít význam překračující pouhé časově ohraničené sdělení. Dosud nejrozsáhlejší byl cyklus fotografických obrazů Za humny aneb pocta moravskému poli z let kolem roku 2006. Fotografka tehdy volila obrazy míst svého bydliště, okolí Veverských Knínic. Místa, vizuálně nepříliš zajímavá, v jejím pojetí obdržela prostou monumentalitu v měnícím se čase ročních období. Své motivy vybírala snad podobným způsobem, jakým se dívali na zdánlivě nezajímavé písečné duny ve svém okolí holandští krajináři národního směru v 17. století. Právě ti dokázali z takových nezajímavých motivů vytvořit pozoruhodná umělecká díla, aniž by sklouzli k popisnému realismu na jedné straně či ke stylově podmíněné literární ikonografie.

Na tento velký cyklus navázal později další fotografický soubor, nazvaný Meziprostor. Jeho tématem byla ta místa v krajině, v nichž se zjevují objekty lidské zemědělské či lovecké činnosti. Zatímco v prvním případě autorka vyhledávala obrazy postavených stohů převážně v jejich základní architektonické a geometrické formě, ve druhém případě jsou drobné lovecké posedy označovány a vydělovány z okolí především prostřednictvím jejich jakoby zevnitř vycházejícího světla, případně vnějším ozářením slunečními paprsky. Z hlediska autorčina tvůrčího postupu se posléze dalším navazujícím cyklem staly fotografické obrazy s názvem Intimní krajiny, v nichž vnější objektivita přírodních míst je proměněna v čistě subjektivní zážitek pocitu z dívání se do krajinného okolí.
Dosud poslední z krajinářských souborů, Horizonty mlhy, se autorka znovu obrací k zobrazení reálné krajiny. Ta je ovšem fotografována v onom časovém okamžiku, kdy do jejího vzhledu zasahuje beztvarý mlžný opar. Nelze přitom nevidět, že autorčin „pohled“ na krajinu i její „výběr“ záběru má určitou zjevnou afinitu s částí architektonické teorie druhé poloviny 20. století. Myslím tím tu pozici, kterou kdysi vyjádřil při svém rozchodu s tradicí funkcionalistické estetiky holandský architekt Aldo van Eyck svými slovy: „I když pojmy prostor a čas jsou velmi důležité, v architektuře znamenají >místo a okamžik formy< mnohem více“. Takový výrok je platný též pro fotografické obrazy Ireny Armutidisové, neboť i pro ni znamenají místo a časový okamžik určitého stavu podstatnou roli. S takto vysloveným mottem ovšem úzce souvisí i možné uvažování o významu jejích fotografických děl. Autorka své obrazy zachycuje v daných okamžicích stisknutí spouště jako něco, co je stabilní a neměnné, a co přispívá k vizuální konstrukci obrazu. Tak je asi možné pochopit ono slůvko horizonty, neboť mlha nemá nějaké pevné okraje. Díky ní však přesněji vnímáme viditelné přírodní objekty v obraze.

A tak se můžeme takřka obloukem vrátit k mytologickým počátkům prožívání mlhy: stejně tak, jako se do mlh ponořil tajuplný hrad a místo něj je viditelná již pouze pozdější stavba odlišné kultury, tak po opadnutí mlhy se v moderní krajině před námi náhle objeví zásahy lidské činnosti v přírodě. Právě tento okamžik fotografie Ireny Armutidisové zpřítomňují a umožňují tak divákovi pozorněji vnímat a ocenit to, co by možná on sám v moderním spěchu ponechal bez povšimnutí, respektive, co by považoval zprvu za něco nepříliš zajímavého a samozřejmého.

Jiří Kroupa