„Opava má spoustu skvělých a zajímavých lidí, které podle mne stojí za to představit ostatním,“ říká o svých Hovorech s… Jakub Plaskura

OPAVA - Už více než rok patří k Opavě a jejímu studentskému kulturnímu životu pořad Hovory s… Současný posluchač oboru Audiovizuální tvorba a nedávný absolvent oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo BcA. Jakub Plaskura si splnil jeden ze svých tvůrčích snů a do Bezručova města přivedl formát talk show. Někdo teď může namítnout, to tu přece už bylo, ale Jakub se vydal na cestu tak trochu neprobádanou – zkusil to pravidelně a zaměřil se na hosty se vztahem k Opavě. Na lidi, kteří tu žijí, něco umí a něco dokázali a přesto se o nich zase tak moc neví. A trefil se přesně do černého. Jména jeho hostů své sousedy lákají a navíc Jakub se představuje jako vynikající hostitel a výborný “parťák“ k rozhovoru. Dokáže zbavit trémy, odblokovat strach a klidným způsobem si povídat s každým, kdo jeho pozvání přijme. Jedno, zda se jedná o válečného hrdinu, špičkového sportovce, univerzitního rektora, univerzitního spolužáka či někoho, kdo má za sebou zajímavý životní příběh.
Rok je dostatečná doba k tomu, aby se člověk mohl ohlédnout zpět a zhodnotit, zda se jeho plány plní. A právě o to jsme Jakuba dnes požádali.

Jak a kdy si přišel na to, že budeš dělat Hovory s…?
„Já jsem něco podobného chtěl dělat už dávno, možná už od malička. Patřím k těm, kteří se pro něco nadchnou, ale naštěstí nepatřím mezi ty, kteří to zase rychle opustí a věnují se něčemu jinému. Já si jdu za tím a snažím se udělat vše proto, aby to fungovalo. Talk show mne učarovala už dávno, když se objevily v televizi první a já sledoval Šípa, Krause a další jak to dělají i to, že to baví diváky. No, a když jsem přišel studovat do Opavy, splnil jsem si dva takové své sny – povedlo se mi rozjet divadelní spolek Dramkrou a udělal první talk show.“

Ukázala se Opava místem talk show zaslíbeným?
„Mám to štěstí, že v Opavě byl takový formát relativně výjimečný a že, ač je to relativně malé město, disponuje hodně lidmi s vhodnými prostory, kde by se takový pořad mohl dělat. A tyto lidi musí takový pořad zajímat, protože kdyby je to nezajímalo, tak ti prostor nedají a můžeš se stavět třeba na hlavu, ale neuděláš nic. Určitě jsem tak měl štěstí v tom, že taková ta moje touha talk show vytvořit se spojila se štěstím na lidi kolem mne a Hovory se staly realitou.“

Nicméně každý rozhovor musí mít nejméně dva aktéry – moderátora, který se ptá, a hosta, který má o čem mluvit. Ty své patrnery k povídání hledáš především v domácích vodách, tedy v Opavě a na Opavsku. Proč to?
„Opava má spoustu skvělých a zajímavých lidí, které podle mne stojí za to představit ostatním. Kdybych chtěl pozvat do Opavy, řekněme, celorepublikově známé lidi, tak samozřejmě nikdo sem zadarmo nepojede, prostě peníze jsou i tady až na prvním místě. Ale protože já na nějaké honoráře nemám, hledám zajímavé osobnosti ve svém okolí. Takové, kteří tu žijí, nebo se tu alespoň narodili, nebo se nějak zajímavě “proflákli“ něco dokázali jinde, něco umí, jsou nějak výjimeční nebo zajímaví, ale stále mají vztah k Opavě. Je to jako když se Švanda dudák vrací domů – věřím, že každý se chce jednou vrátit tam, kde má kořeny a třeba i říci ostatním, kde byl, co umí, co dokázal… Neříkám, že bych neměl ambici udělat Hovory s hosty jako má třeba pan Kraus, ale jsem také realista a vím, že v Opavě jsou velmi zajímaví lidé, jejichž přítomnost na Hovorech si považuji a budu považovat za čest. Zkrátka i nadále se budu zaměřovat ve svých pozváních na region Opavska.“

Ty sám přímo Opavan nejsi, pocházíš z Vítkova a do Opavy jsi přišel studovat. Jak se vlastně seznamuješ s prostředím, jak hledáš své hosty?
„Když už v Opavě žiješ nějaký ten pátek, tak se hodně dozvíš, zhruba víš, kdo tu je a co dělá. Pak funguje taková ta šeptanda, kdy mi někdo o někom řekne, upozorní na něj. A pak, přiznávám to, pomáhá mi “strýček Google“. Dnes není problém vyhledat si třeba nějakého opavského rodáka, oslovit jej a pozvat. Třeba, když cítíš, že ti chybí v Hovorech někdo konkrétní, třeba, plácnu, cestovatel. Tak hledáš, a když se najde shoda v zájmu a čase, další zajímavý host je tady.“

Se svými hosty se většinou poprvé osobně setkáš až před pořadem v zákulisí. Jak prolamuješ ledy?
„Především, zatím se mi nestalo, aby se některý z hostů choval v zákulisí takhle, a pak na pódiu jinak. Než se jde před diváky, snažíš se nějak uvolnit atmosféru, prohodíš pár slov, snažíš se vše odlehčit – pokud to už odlehčené není, třeba pár slov o rodině, o koníčcích nebo co se jim přihodilo cestou. Prostě se snažím povídat si s ním. Mám takovou zkušenost, že lidé, kteří toho v životě či práci hodně dokázali, jsou skromnější, mají menší tendence se ukazovat, předvádět se. Tady je třeba jeho nervozitu odbourat. Zatím se mi to daří a na jevišti už bývají v pohodě. Jako příklad bych uvedl třeba Zdeňka Pospěcha, fotbalistu, který toho na opavské poměry dokázal opravdu hodně, v podstatě se prosadil všude doma i v zahraničí, kde hrál. Na Hovory přišel snad o hodinu dříve, což také není úplně pravidlem, a v zákulisí jsme si spolu povídali. Musím to říct - kecali jsme jak kamarádi, co se znají už dlouho. O fotbalu, o Opavě, o životě… Připadal jsem si fakt jako někdo, kdo s ním roky kamarádí a přitom je to člověk, který toho ve světě dokázal strašně moc.“

Je někdo, kdo tě zasáhl opravdu hodně?
"Pokud mám jmenovat někoho, kdo ve mně zanechal opravdu hodně velký dojem a spoustu emocí, tak to byl pan Zelenka, vojenský pilot, který byl hostem na zářijových Hovorech. Tento devadesátník mne doslova převálcoval svým životní optimismem, elánem a názory, nenásilně mne donutil přemýšlet o řade věcí. Už jen jeho životní příběh a čím vším si prošel. Říká se, že kdybychom byli všichni stejní, tak je na světě nuda. Kdybychom ale byli všichni jako pan Zelenka, tak by svět byl o hodně krásnější. Opravdu bych chtěl mít jednou ve svých šedesáti takovou chuť do života, jako pan Zelenka v devadesáti. Takže na otázku kdo mne zasáhl nejvíc, odpovídám Antonín Zelenka.“

Odnášíš si z Hovorů něco i ty? Teď myslím nová přátelství, spolupráci do budoucna a podobně…
„Nějakým způsobem tě zasáhne každý, s kým si povídáš. Já se snažím, než se setkáme u stolu, lidi neškatulkovat, nepřemýšlím, jací asi jsou. Ale ta zkušenost s nimi, ať už v zákulisí nebo na jevišti, tě nějak vždy ovlivní. A musím říct, že i je. Třeba po rozhovoru s Honzou Kunzem jsme se domluvili na tom, že dnes jsou Hovory v Klubu Art, nebo jsem poznal rektora, pana Tuleju, jako normálního člověka a ne jen jako představitele Slezské univerzity. Podobně bych mohl pokračovat o řadě dalších.“

Zklamal tě někdo, třeba tím, že se snažil vyniknout jinak, než bylo vhodné?
„Ne, to ne, žádný host ve mně nezanechal nějakou pachuť.“  

Ještě než opustíme téma hostů Hovorů, chci se zeptat na toto. Ty si zveš lidi, co něco dokázali, ale vedle nich neváháš pozvat i takové, kteří jsou veřejnosti prakticky neznámí. Teď myslím třeba tvé spolužáky studenty, kteří tu životní dráhu mají teprve před sebou. Je to tvůj záměr zvát takové osobnosti, kteří jsou zatím neznámí, ale za pár let, kdo ví…  Ty nějak vycítíš jejich jedinečnost?
„Ta idea není v tom, že z nich jednou něco může být, že jednou budou známí v čemkoli. To může být z každého z nás. Jako příklad k vysvětlení si vezmu Ondřeje Pupíka. Ondra byl donedávna takovým inventářem univerzity, přesněji jejího studentského mimoškolního života. Kde se něco dělo, kde se něco šustlo, všude u toho byl Pupík. Co si budeme namlouvat, když se ujal Asociace studentů a přátel univerzity, tak jí dal nový život, vzkřísil řadu aktivit, zapojil opavské studenty do celorepublikových aktivit a v neposlední řadě asociaci oddlužil, což bylo jeho dědictví po bývalém prezidentu. A já měl pocit, že tyto jeho aktivity nejsou úplně doceněny. Pozvat ho do Hovorů jsem se rozhodl po 17. listopadu 2016, kdy byly zveřejněny výsledky univerzitní části ankety Student roku, kde zvítězili jiní a Ondra zůstal někde v davu. Ale kdyby takoví Pupíkové tady v Opavě chyběli, tak je tu studentský život nulový, tedy pokud nebudeme za náplň života studentů považovat popíjení v hospodách. Zkrátka, chtěl jsem Ondru ukázat z jeho druhé strany a vlastně mu i tak poděkovat za to, co vše udělal.“  

Nicméně vraťme se k Hovorům jako takovým. Když si připravoval první, napadlo tě, že dokážeš lidi zaujmout, že budeš mít pokaždé “plný dům“ a že se za rok vše posune tam, kde to je dnes?
Já odpovím trochu jinak. Já jsem vždy měl pocit, že český našinec si neváží toho, co je zdarma. A třeba poslední Hovory s Antonínem Zelenkou a Markem Orlíkem mne zase utvrdily v tom, že to tak je. Než to začalo, museli jsme nanosit další židle, tak bylo “narváno“. Ale pak se ukázalo, že řada lidí přišla cíleně jen na pana Zelenku. Pan Zelenka hovořil první a po přestávce najednou bylo asi tak deset míst v sále prázdných. Lidi prostě odešli. Podle mne je to výraz neslušnosti především k mým hostům, ale vlastně ke všem, kdo se na pořadu jakkoli podílejí. Není to slušné k Hovorům. Domnívám se, že kdyby bylo vstupné, tak možná přijde méně lidí, ale jsem přesvědčen, že si rozmyslí, aby odešli nebo aby si to za ty své peníze užili až do konce. Neumím si představit takovou situaci třeba u Krause, že by se lidé po prvním hostu zvedli a odešli.“

Ale ta většina, která zůstala, tě určitě potěšila. Nepletu se?
 „Jasně. Obecně mne těší, že Hovory už dávno nejsou především pro studenty univerzity, ale že si na ně čím dál víc nacházejí cestu i lidé z ulice. I proto jsme využili nabídky dělat je v Artu, protože ten má větší kapacitu. Zkrátka Hovory si získaly snad dobré jméno a lidé začali chodit. Věřím, že i to, že si zvu lidi odsud, má pro diváky své kouzlo, protože tu žijí opravdu zajímaví obyvatelé.“

Další Hovory se chystají na poslední říjnový den, na 31. října 2017. Tam budeš mít hned dva hosty spojené se Slezskou univerzitou, a oba v určitém pohledu opět mimořádné. Kdo to bude?
„Jedním hostem bude Jana Andělová Pletichová, operní režisérka Slezského divadla a také pedagožka na Slezské univerzitě v Opavě. Zajímavá dáma se zkušeností z řady českých divadel, za níž stojí nastudování takových titulů jako třeba Hubička, Faust, Oldřich a Božena, Švanda dudák nebo Don Giovanni. Druhým hostem bude student Adam Poštolka. Teď nejde o to, že je to pravá ruka studentského divadelního spolku Dramkrou, ale hlavně o jeho jinou aktivitu. Adam se proslavil svojí facebookovou stránkou Historické Meme, která se stala jednou ze stránek v republice s nejnarůstajícím počtem sledujících. Dokonce předhonila “populárního“ Ovčáčka. Adam komentuje historii i současnou politiku, nebojí se to dělat ostře a přitom s nadhledem je to takový recesista s přehledem o dění kolem.“

My ještě dodáváme, že Hovory s… začnou v 19 hodin v Klubu Art Obecního domu Opava a vstupné je, jak už je zvykem, zdarma.

Co bylo, už víme, teď malý pohled dopředu. Jak to vidíš dál, budeš pokračovat ve stejném modelu, nebo hodláš pořad nějak měnit, například zvát třeba tři hosty? Prozraď něco z kuchyně Hovorů s…
„Já jsem zvažoval, zda to nedělat dvakrát do měsíce. Ale po poradě s Honzou (Kunzem, pozn. red.) jsem zůstal u jednoho pořadu měsíčně. Měl pravdu, dneska už to vím také, že bych zaprvé přesytil diváky a za druhé nedokázal bych to táhnout dlouho. Určitě chci zachovat jeden pořad měsíčně se dvěma hosty z opavského regionu. Myslím si, že linka Hovorů je nastavena dobře, že to funguje. Během prvního roku jsem navíc objevil další zajímavé lidi, kteří by se mohli stát mými hosty na jevišti, takže chci pokračovat a uvidíme, kam se s Hovory posuneme dál.