Kniha Zuzany Urbánkové Sudetské děti vypráví o těch, které matky odložily a společnost nechtěla

OPAVA - Novinářská práce se nezapomíná. Zvlášť, když ji děláte dlouho. Zuzanu Urbánkovou si jistě vybavíte jako šéfredaktorku Opavského a hlučínského deníku, na jehož stránkách zveřejňovala (kromě jiných textů) především své rozhovory. Rozhovory se zajímavými lidmi z regionu, kterým naprosto fundovaně kladla otázky na nejrozličnější témata. Jakýmsi bonusem každého rozhovoru pak byl sloupek, ve kterém se čtenářům svěřovala s osobními pocity a postřehy z každého takového povídání.

Teď, několik let poté, co novinářskou branži opustila, přichází Zuzana Urbánková (na snímku níže v rozhovoru s ošetřovatelkou Gretky), dnes působící na Slezské univerzitě v Opavě, s knihou nazvanou Sudetské děti. Obsah publikace už napovídá přebal, zdobený snímkem Pavla Kerlina, na němž vidíme čtyři ležící fotografické portréty a v pozadí opavské Marianum. Kniha totiž obsahuje vyprávění, přesněji rozhovory, čtyř osobností - Herberta Langera, Roberta Pavlorka, Margarety Rützové a Marty Drechslerové. Jsou to pamětníci, kteří leccos prožili a leccos pamatují. Jsou to tzv. sudetské děti.

„S pojmenováním sudetské děti jsem se poprvé setkala před řadou let během své novinářské profese, kdy jsem v Marianu sbírala materiál pro jednu reportáž. Tehdy z úst tamních zaměstnanců právě takové pojmenování zaznělo – a vzbudilo mou zvědavost,“ uvádí autorka v úvodu své knihy.

Jména Herberta Langera, Roberta Pavlorka, Margarety Rützové a Marty Drechslerové jsou totiž jména dětí, které se v týdnech po skončení II. světové války objevily na prahu Mariana. Položily či zanechaly je tam jejich německé matky před tím, než byly odsunuty do Německa. Měly snad strach, že jejich děti odsun nepřežijí…

„Herbert Langer, Robert Pavlorek, Margareta Rützová a Marta Drechslerová. Jejich příběhy přesahují naši zkušenost, jsou dosud nevyprávěné, svým přesahem vzácné, tajemné, smutné, na samém konci však šťastné. Jsou totiž plné naděje, že Bůh nám naloží jen tolik, kolik uneseme,“ komentuje příběhy v předmluvě Zuzana Urbánková.

Jednotlivé rozhovory se odehrály v celkem dlouhém časovém období – od roku 2012 do roku 2017. Paní Marta Drechsler se vydání knihy již nedožila, právě ona byla první, kdo se Zuzaně Urbánkové svěřoval. Nežije již ani druhá dáma, Margareta Rützová, které, snad už ani nikdo neví proč, říkali v Marianu Gretka. Pánové stále dýchají vzduch tohoto světa, jeden v Opavě, druhý v Tísku Bílovci.

Všechny příběhy ale mají hodně společného. Německé děti bez rodičů v prostředí, které po válce Němce zrovna nemuselo. A tak se jich ujaly řeholnice Kongregace Dcer Božské Lásky v Opavě. A nejen jich, ale i dalších téměř dvou stovek dětí nalezených po válce, nebo osvobozených z koncentráků a pracovních táborů, kde (nejspíš) zemřeli jejich příbuzní. Také proto se na stránkách knihy dočte čtenář o řádových řeholnicích i historii Mariana v Opavě. V malém historickém exkursu jsou pak přiblíženy první měsíce na území osvobozené Opavy roku 1945. Zde samozřejmě autorce pomohli v její snaze univerzitní historici.

Přepisovat slova, která v rozhovorech aktéři čtyř osudů řekli, nebudeme. Ta si každý přečte v originálu na stránkách publikace, kterou doprovází snímky Vladimíra Meletzkého a skeny dobových materiálů ze sbírek Rudolfa Dybowicze. Slova tak dostávají i další rozměry, vizuální a dokumentaristický. Je určitě velmi dobré, že se tato slova podařilo zachytit a zapsat. Už proto, aby vzpomínky na naši minulost (ano, není to jen německá minulost, je to i naše minulost) zůstaly zachovány v dobách, kdy se den ze dne mění i to, co se ještě včera zdálo skálopevně jisté. Také Marianum je dnes opuštěné, bývalí klienti a všichni ti, o které řeholnice pečovaly, jsou pryč. Na příkaz jiných, v rámci tak politiky proklamovaného začleňování hendikepovaných mezi tzv. zdravé, byli rozmístěni do různých menších domů a bytů. Jak uvádí v závěru Zuzana Urbánková: „Každý večer svítí do tmy jen pár oken v nejvyšším patře jako svědectví toho, že budova přece jen není osiřelá. Dožívá zde hrstka řeholnic Kongregace Dcer Božské Lásky, jímž budova patří. Tyto vesměs plaché ženy s noblesním a lehce odtažitým chováním, vláčnými pohyby a s bílými vlasy schovanými pod čepcem, si od okolí udržují odstup připomínající rozostřený a vzdálený pohled člověka z osamělého břehu na druhou stranu řeky.“

Je tak docela možné, že brzy už nebude nic, ani paměť na Marianum a jeho obyvatele. Naštěstí nám zůstane kniha Sudetské děti.