Výstava fotografií IMAGINE čtveřice studentů ITF ve Varšavě

Dominika Ge sicka: z cyklu ThisIsNotRealLife - 2015-2017

Varšava, Opava - Otvíráme dveře a sebevědomě vstupujeme. Oslní nás slunce. Obraz se rozostřuje. Probouzí se naše představivost...

I takévé pocity můžete mít v okamžiku, kdy za několik dní otevřete dveře varšavské galerie Promocyjna v Staromiejskem Domu Kultury (Rynek Starego Miasta 2, Warszawa) a necháte na sebe působit expozici složenou z děl hned několika umělců. Od 11. dubna se zde totiž budou prezentovat fotografové a kurátoři, studenti Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

Jména autorů fotografií Marta Berens, Dominika Gęsicka, Michał Patycki, Tomek Tyndyk či kurátorů Katarzyna Sagatowska a Maga Sokalska nám možná dnes ještě tolik neříkají, ale kdo ví, jak tomu bude za několik měsíců.

Neuvěřitelné příběhy, magický realismus, subjektivní interpretace skutečnosti. Dnes snad již nikdo nevěří tomu, že fotografie je pravdivým odrazem světa. Maximálně se k němu může přibližovat. Zároveň ale může, při snaze vyprávět o skutečných problémech, používat metafory jako při vyprávění pohádek. Fotografie se ale chce se vzdálit od realizmu, aby se přiblížila pravdě.

Berens, Gęsicka, Tyndyk i Patycki představují ve svých fotografiích konkrétní skutečnosti, hmatatelné prostory, reálné postavy. Na fotografiích ale vidíme jen ta místa, na kterých umělci byli, lidi, které potkali. Způsob jejich zobrazování se stává vchodem k imaginaci diváka, vstupem do vysněných světů, do svobodné interpretace. Předměty, prostory, osoby, objekty zobrazené na fotografiích jsou pouhé stopy, které každého diváka vedou k jinému vyprávění.

„Vchod se nachází ještě ve fyzickém prostoru – někde v kulisách, mezi závěsy. Později okolí i samotná cesta se stává stále zbavená reality.” Tak píše o fotografiích Tomka Tyndyka (text pro výstavu Labyrint „Labirynt”, 2017) Krzysztof Kowalczyk, který interpretuje tuto práci jako fotografický labyrint, který musí účastník absolvovat. Obdobně u Dominiki Gęsickiej („This Is Not Real Life”, 2015–2017), která fotografuje Longyearbyen – největší osídlení na Svalbardu.

Hledá podstatu tohto místa a pohybuje se stezkami tajemných prostor provázené podivnými bytostmi jako v Zemi kouzel. Marta Berens („Bajka”, 2012–2018) – portrétuje svoji dceru a její prostředí. Píše fotografickou pověst. Jako by si realita vyměnila místo s iluzí. A konečně sluneční zázraky Michała Patyckiego („The Sun”, 2017–2018), ve skutečnosti archivní mikroskopické fotografie uhlí, které si autor vypůjčuje ke svému vyprávění z archivu geologického muzea. Provnává je se záznamem důlních prostor a při prohlížení náhle cítíme, že se ztrácíme při interpretaci jeho díla. Tato kolize nám dává iluzi apokalyptického zážitku na úrovni kosmického dění.