Uměnovědec Pavel Šopák představí architekturu Opavy, v níž znějí tóny vzpomínek na rakouskou metropoli

Co: Přednáška Vzpomínky na Vídeň; architektura Opavy a rakouská metropole
Anotace: Výklad doc. PhDr. Pavla Šopáka, Ph.D., z Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty v rámci výstavy Vídeň v dlouhém 19. století
Kde: Refektář Domu umění v Opavě
Kdy: 18. listopadu 2013 v 18 hodin

VÍCE
Uspořádání výstavy Vídeň v dlouhém 19. století (refektář Domu umění od 15. listopadu do 31. prosince) je motivováno říjnovým 20. výročím existence Rakouské knihovny v Opavě, jež služby uživatelům z řad studentů a pedagogů Slezské univerzity (SU), ale také širší veřejnosti poskytuje v až příliš skromných prostorách budovy Filozoficko-přírodovědecké fakulty (FPF) na Masarykově ulici. Zároveň představuje další doklad trvalého přínosu řešení již ukončeného výzkumného záměru Ústavu historických věd FPF Slezsko v dějinách českého státu a střední Evropy a udržitelnosti projektu Opava - Vídeň 1800-1918: kultura, civilizace a identita mezi regionem a metropolí realizovaného díky prostředkům programu podpory vědy a výzkumu v Moravskoslezském kraji (RRC/03/2010). Tím ještě trvalejším výstupem z výzkumného záměru i projektu je pak publikace autorů Martina Pelce, Pavla Šopáka a Hany Šústkové Opava - Vídeň; měšťanská kultura 19. století mezi periférií a centrem.

Příslušnou kapitolu této monografie nazval Pavel Šopák „Vídeň - Opava: lekce architektury“. „Zvolený název se může zdát nadsazeným: těsné spojení podunajské metropole a města ve slezské provincii, jež je v něm obsaženo, zavání nekritickým pohledem, resp. přeceněním tohoto vztahu ve prospěch druhého z měst. Opak je pravdou: jakkoliv pro dnešního diváka není toto úzké sepětí čitelné, a tudíž se mu oprávněně může jevit jako nadsazené, existovalo, a to hned v několika ohledech, sice nikoliv s konsekvencemi vůči Vídni a její architektuře, nýbrž vůči stavební kultuře Opavy,“ uvádí historik umění a na podporu svého tvrzení nabízí tři argumenty. První vidí v příchodu řady osobností z Opavy a Slezska do Vídně za vzděláním a jejich návratu do domoviny, kam přinášely získané poznatky a zkušenosti, druhý ve vlivu na poměry v rodišti ze strany těch, kdo ve Vídni našli trvalé uplatnění, a třetí ve skutečnosti, že vídeňští architekti, tak jako jinde, hledali a získávali též v Opavě potřebné zakázky.

Šopákův výklad pak postihne jednotlivé etapy vídeňské orientace opavské architektury. První lze hledat v období biedermeieru vymezeném v místní stavební kultuře čtyřmi desetiletími mezi roky 1820 a 1860, vyústění té poslední v epilogu výstavby moderní Opavy, za nějž právem pokládá kostel sv. Hedviky Leopolda Bauera, jehož návrh zvítězil v soutěži vyhlášené v závěru roku 1931. Mezi těmito hraničními body se nachází plejáda staveb, k nimž patří též jedna s přímou souvislostí k SU. Plány na vojenskou administrativní budovu, dnešní sídlo rektorátu a Matematického ústavu SU, vypracoval Alfred von Stutterheim, v období od jara 1907 do jara 1909 opavský městský architekt, krátce před svým návratem do Vídně, kde pak dlouhé roky působil jako profesor na státní průmyslové škole, k jejich realizaci však došlo teprve v letech 1911-1913. I tento jediný příklad určitě postačuje k ilustraci bohatosti a šíře zvoleného tématu přednášky, kterou, jak je jisté, umocní jedinečný Šopákův komunikační dar.