Ostravská galerie Fiducia přichází s retrospektivou Dagmar Hochové, o niž se zasadil pedagog Institutu Tomáš Pospěch

Co: Výstava "Dagmar Hochová - Akrobat na glóbu života"
Anotace: Výběr z tvorby přední české dokumentaristky a reportérky, který kurátorsky připravil pedagog Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Mgr. MgA. Tomáš Pospěch, Ph.D.
Kde: Fotografická galerie Fiducia, Moravská Ostrava, Nádražní 30
Kdy: 13. prosince 2013 - 15. ledna 2014; vernisáž 12. prosince v 18 hodin

VÍCE
Komorní retrospektiva významné české dokumentaristky a reportérky Dagmar Hochové (1926−2012), původně připravená pro Leica Gallery Prague, se soustředí na stěžejní linii, která provázela celou její tvorbu. Výběr připomíná, že byla žákyní Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole v Praze, přátelila se s generací umělců, kteří mnohdy rozvíjeli podněty surrealismu ve specificky českém pojetí nadrealismu a anatomie zázračna. Její dokumentární i portrétní fotografie i postřehy ze zákoutí ulic byly kořeněny těmito východisky i absurdním nádechem tehdejší socialistické společnosti a Prahy padesátých až osmdesátých let.

Fotografka D. Hochová patří mezi nejvýznamnější české představitele humanistické fotožurnalistiky. Z její tvorby jsou nejvíce známy fotografie dětí a starých lidí, portréty významných osobností, reakce na politické události roku 1968, pohřbů Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta i ze sametové revoluce v roce 1989 nebo také fotografie z cest do Ruska, Vietnamu, Francie, Itálie, Švédska a na Slovensko.

Výstava čtyř desítek fotografií chce ukázat, že tvorbu D. Hochové neformovala jen humanistická fotožurnalistika, příklad výstavy Family of Man (1955) nebo tvorba Henri Cartier-Bressona, ale také přátelství s výtvarníky a spisovateli, česká surrealistická tradice, ve které vyrůstala, a atmosféra tehdejší Prahy. Vedle momentních fotografií, které nezapřou zmíněná východiska, jsme se pokusili sledovat i nepříliš známou a dosud nevystavovanou linii tvorby D. Hochové. Tato fotografka bezprostřednosti dětského světa, života a vztahů mezi lidmi fotografovala také místa bez lidí, která jsou přesto zaplněna intenzívní lidskou přítomností. Nalezená zátiší zobrazují nejen poezii města, ale odráží také důležité politické události. Blízkost s myšlením Jaromíra Funkeho a dalších surrealistů se může projevovat ve sledování dětských „graffiti“ na dlažbě a zdech pražských domů, propadání kouzlu Matějské pouti v době, kdy bývala ještě na dejvickém Vítězném náměstí, i hledání poetiky ve zdánlivě nevýznamných momentech běžného života.
Tomáš Pospěch

Dagmar Hochová
(provdaná Reinhardtová) se narodila v Praze v rodině historika a publicisty, úředníka univerzitní knihovny Karla Hocha. V letech 1942-1943 a - po období totálního nasazení v Pragfilmu na Barrandově - opět v letech 1945-1946 studovala Střední grafickou školu v Praze u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Později jako absolventka oboru kamera na pražské FAMU pracovala jako fotografka-reportérka na volné noze pro časopisy Vlasta, Kulturní politika, Literární noviny aj. či nakladatelství Albatros V letech 1990-1992 byla poslankyní České národní rady.

Celý život se systematicky věnovala reportážní nebo dokumentární fotografii a portrétům. Svými fotografiemi ilustrovala řadu knih. Její tvorba vychází z tradice humanistického fotožurnalismu, soustředila se na systematické zpracování několika základních okruhů (hry dětí, staří, portréty spisovatelů a umělců). Vedle toho vznikaly soubory fotografií z cest (Vietnam, 1961), Paříž (1964), Řím (1965 a 1968), Švédsko (1974), Rusko a Ukrajina. V roce 1989 měla retrospektivu v Domě U kamenného zvonu připravenou Marií Judlovou. Jednotlivé její projekty mapují knihy - Deset, dvacet, třicet, už jdu (Kuklik, 1994), Čas oponou trhnul (Kuklik, 1995), Síla věku (Kuklik, 1996), Konec chleba, počátek kamení (Torst, 2001), Deset, dvacet, třicet, už jdu! (Fraktál a Měsíc ve dne, 2009) a retrospektivní publikace Dagmar Hochová (Odeon, 1984) a Dagmar Hochová. Česká fotografka (Torst, 2000).

Vzpomínka na Dagmar Hochovou zůstane i v Opavě uchována
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století svou intenzitou a kvalitou naprosto výjimečná spolupráce opavského Domu umění (tehdy součásti Domu osvěty Petra Bezruče, později Městského domu kultury Petra Bezruče) s nakladatelstvím Albatros přivedla do jeho prostor i fotografie Dagmar Hochové. O Slezské univerzitě a jejím Institutu tvůrčí fotografie (ITF) se nositelům tohoto partnerství v oněch dobách mohlo sice jen zdát, ale kvalitu tvorby Dagmar Hochové si přesto plně uvědomovali, a tak jejím fotografiím při každé příležitosti poskytovali prostor k veřejné prezentaci.

Pravda, samostatnou výstavu spolupráce zaměřená především na rozvoj dětského čtenářství a bližší poznání autorů literatury pro děti a mládež, tedy spisovatelů a ilustrátorů, ale ani doba, v níž se autorka žádným projevům oficiální přízně netěšila, neumožňovala. Vzpomenuté prezentace se tedy orientovaly na představení té části díla Dagmar Hochové, která byla s dětskou knihou spjata. Vždyť s nakladatelstvím Albatros spolupracovala už od dob svých vysokoškolských studií, během nichž patřila na nově založené FAMU k prvním žákům Karla Plicky (ještě dříve ji na Státní grafické škole v Praze vedli Jaromír Funke a Josef Ehm).

Cyklem Děti se Dagmar Hochová vskutku proslavila. Zajímala se ovšem i o tematiku dvojčat, trvale ji inspirovali staří lidé či jeptišky. Když tedy pořadatelé z Opavské kulturní organizace, Leica Gallery Prague a ITF na začátku března loňského roku společně ohlásili výstavu Dagmar Hochové Akrobat na glóbu života, autorka se jí do opavského Domu umění vlastně vrátila. To ale ještě nikdo netušil, že se o několik týdnů později její životní a tvůrčí pouť uzavře. Dagmar Hochová 17. dubna 2012 z tohoto světa odešla, její přínos naší dokumentární, portrétní a reportážní fotografii však pro sílu výpovědi o člověku zůstává a zůstane uchován.
Ivan Augustin