Archeologický výzkum v Pustějově, jenž vedl k novým vědeckým zjištěním, umožnila studentská grantová soutěž

OPAVA, PUSTĚJOV - Ústav archeologie (ÚA) Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity realizoval v srpnu 2012 sondážní zjišťovací výzkum na neolitickém sídlišti v trati „Dolní role“ na katastru Pustějova na Novojičínsku. Sídliště bylo objeveno při povrchovém průzkumu prováděném v říjnu 2011 v rámci projektu Studentské grantové soutěže.

Jednalo se o projekt č. 9/2010 „Archeologický výzkum západní části Oderské brány“. Vlastní výzkum pak realizoval v rámci projektu Studentské grantové soutěže SU č. 21/2012 „Archeologický výzkum neolitického sídliště na katastru Pustějova“ (řešitel Mgr. Peter Kováčik, Ph.D.) tým studentů doktorského a magisterského studia ÚA pod vedením Mgr. Kateřiny Papákové a Mgr. Aleše Knápka (další členové týmu Mgr. Andrea Hořínková, Bc. Petr Rataj, Bc. Jan Boček). Cílem výzkumu bylo především verifikovat, případně rozšířit a prohloubit hypotézu, již bylo možno formulovat na bázi kombinace poznatků, zjištěných v rámci předchozího projektu Studentské grantové soutěže SU č. 9/2010, zejména při výzkumu ve Studénce „Záhumení“ v dubnu 2010 (viz Noviny SU, roč. 15, č. 3-4, červen 2010, s. 16-17), ale i při povrchovém průzkumu, a starších zjištění.

Hypotéza (dnes již publikovaná v české, polské i slovenské odborné literatuře) předpokládá existenci specifického zpracovatelského a (re)distribučního mikroregionu lidu kultury s lineární keramikou (LnK) uprostřed neosídlené a souvisle zalesněné krajiny na oderském levobřeží v okolí Bílovce, Studénky a Suchdolu nad Odrou. Nacházel se desítky kilometrů od tradičních kompaktně osídlených území tohoto lidu, na trase přísunu silicitů krakovsko-čenstochovské jury (SKČJ) z oblasti jejich zdrojů daleko na západ, případně severozápad. Masově byla surovina z Krakovska využívána k výrobě štípané kamenné industrie (ŠI) zejména na území dnešního Slezska (českého i polského), části Moravy severně od Vyškovské a Napajedelské brány a východních, zčásti i středních Čech. Vznik a existence „překladiště“, „mezistanice,“ „faktorie“ či jak by se dal mikroregion uprostřed pustiny, cca 150 km od těžební oblasti, nazvat, souvisely s kulminací přísunu SKČJ na západ v závěru 6. tisíciletí. S jeho poklesem na konci 6. a na začátku 5. tisíciletí nejspíše zase zanikl.

Vlastnímu výzkumu předcházel povrchový sběr, na bázi dislokace povrchových nálezů pak magnetometrický průzkum v západní části lokality a návazně na jeho výsledky vyměření prvních sond v místech, která slibovala přítomnost zahloubených objektů. Bohužel magnetometrické anomálie se tentokráte z neznámých důvodů ukázaly jako klamavé. Podobné případy se stávají častěji, i když obvykle fungují tato měření přesně, jak jsme se sami přesvědčili např. v roce 2010 ve Studénce. Ani sondy, položené dále na sever, už mimo záběr magnetometrického průzkumu, nepřinesly více.

Bylo zjištěno pět mělkých objektů, z nichž snad jen jeden byl skutečnou sídlištní jámou, v ostatních případech šlo spíše o přirozené deprese, vyplněné šedou podorniční vrstvou, splachem snad přirozeného původu. Její mocnost se pohybovala od 10 do 30 cm a všude v sondách pod ní následovalo už žlutohnědé sprašové podloží, rostlý terén. Nálezy - úlomky keramiky a ŠI - pocházely takřka výhradně z této vrstvy. Analýza keramiky ze 17 sond a pěti zmíněných objektů ukázala, že kromě předpokládaného sídliště LnK existovalo na lokalitě ještě sídliště hornoslezské lengyelské skupiny (HLS), rovněž neolitické, ale snad až o tisíc let mladší. Také namísto očekávané převahy importovaných SKČJ mezi ŠI výrazně převažovaly silicity glacigenních sedimentů (dále SGS), tedy místní, méně kvalitní surovina, jejíž masové užití je pro HLS příznačné. Těch bylo mezi ŠI 78 ks, krakovský silicit byl zastoupen pouhými 10 ks. Lze se tedy domnívat, že sondy zachytily okraj mladšího (lengyelského) sídliště a hlavního cíle tak dosaženo nebylo; výsledky byly k nosné hypotéze neutrální.

Vše napravil dodatečný celodenní průzkum po nové orbě, k němuž jsme přistoupili po domluvě s Evženem Koždoněm, soukromým zemědělcem, který část „Dolní role,“ pro nás důležitou, obhospodařuje. Proběhl na konci srpna a zúčastnili se ho členové týmu, posílení pracovníky Archaie Olomouc, o.p.s. Jeho výsledky ukázaly zcela jiný obraz než severnější sondy. Přinesl jen málo keramických fragmentů, zato 86 ks ŠI, také kamennou sekeru a zlomek další, zátěž rybářské sítě, zlomený roztěrač a několik brousků. Každý nález byl zaměřen GPS a vynesen na mapu. Pokud jde o ŠI, tam byl podíl obou surovin takřka vyrovnaný (38 ks SKČJ, 40 ks SGS a 8 ks neurčitelných pro přepálení). Co je ještě důležitější, mezi SKČJ šlo v naprosté většině o výrobní pozůstatky – vytěžená jádra (zbytky zpracovaných silicitových konkrecí, „pecek“), kterých se našlo 14 ks (většinou se zbytky kůry, tj. povrchové vrstvy zpracovávané konkrece) a kromě nich ještě řada dalších úštěpů či čepelí se zbytky kůry.

Pokud jde o místní glacigenní silicity, mezi nimi bylo výrobních pozůstatků podstatně méně (sedm kusů jader, někdy se zbytky kůry, a několik dalších kusů se zbytky kůry). Ukázalo se, že nálezy byly nejčastější v jihozápadním sektoru „Dolní role“ a že jádra obojí suroviny se tam kumulovala ve dvou koncentracích (cca 150 x 50 m a 130 x 70 m) vzdálených od sebe asi 100 m v severojižním směru. Tam lze předpokládat existenci výrobních objektů LnK (a možná i HLS) a tam bude nutno položit sondy v příští sezóně. Hypotéza o zpracovatelském charakteru pustějovského sídliště a celého levobřežního mikroregionu posílila.

Datování keramiky LnK ukázalo, že sídliště bylo rámcově stejně staré jako sídliště ve Studénce, vzdálené cca 5 km na severovýchod, a sídliště v Bravanticích nacházející se cca 8 km ve stejném směru. Obě byla zkoumána vykopávkami a spolu s pustějovským a dalšími blízkými sídlišti na katastru Hladkých Životic a Kujav, známými dosud jen ze sběrů a ležícími 4 km, resp. 2,5 km v opačném směru, na západ, resp. severozápad od pustějovského, tvořila podobu mikroregionu, jak ho známe dnes. Vzhledem k vzájemným vzdálenostem je ale nutno předpokládat, že není úplná a snad ještě dvě či tři sídliště LnK na objevení čekají.

Výzkum v jihozápadním sektoru pustějovské lokality, s nímž počítáme v roce 2013, snad umožní odhadnout rozsah a intenzitu zpracování SKČJ na jednom ze sídlišť výrobního a (re)distribučního mikroregionu (o jehož existenci lze dnes již sotva pochybovat), izolovaného v neosídlené, ale komunikačně významné krajině levobřežní části Oderské brány na trase přísunu tehdy jedné z nejvýznamnějších komodit dálkové směny. Je to první a zatím jediný případ svého druhu ve střední Evropě a posunuje vědecké bádání o ten příslovečný další krok - výrazně rozšiřuje a pozměňuje naše poznatky o dálkové směně, jejích cestách (dosud byla trasa importu SKČJ obvykle mylně kladena na opačný, pravý břeh Odry, via štramberský Kotouč), organizaci zásobování surovinami v počátcích středoevropské zemědělské civilizace.

Pochopitelně, staví před nás řadu dalších otázek – jaká byla kapacita přísunu; šlo o jedinou trasu do Poodří, Pomoraví a Polabí nebo jich bylo více; jaký byl její další průběh; jak se podoba mikroregionu měnila (všechny osady nemusely fungovat zároveň) během epizody jeho trvání, sotva delšího než jedno století (spíše šlo o několik desítek let); odkud osídlenci přišli atd. Odpověď nám alespoň zčásti mohou dát další terénní výzkumy tohoto dosud unikátního fenoménu, s nimiž Ústav archeologie v příštích letech počítá zcela v souladu s jedním ze svých dvou hlavních badatelských směrů – „Výzkum periferních sídelních oblastí“. Za zmínku snad ještě stojí, že tato nová vědecká zjištění mezinárodního dosahu nesou ovoce v podobě příkladného zapojení post- i pregraduálních studentů do týmové vědecké práce a legitimují Studentskou grantovou soutěž SU jako užitečnou novotu, na rozdíl od některých novot neužitečných, s nimiž se občas setkáváme také.

AUTOŘI: Vratislav Janák, Kateřina Papáková