Dlouho byl nejpoužívanějším slovem Tomáše Skalíka kámen. V těchto letech se k němu přidává i slovo projekt.

OPAVA - MgA. Tomáš Skalík z oddělení památkové péče a muzeologie Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty by mohl sloužit za čítankový příklad osobnosti, jež se aktivním zapojením do projektu rozhodla plně využít příležitosti k dalšímu profesnímu růstu. „Čas pro jeho řešení se už krátí, ale obohacovat mě nepřestane až do konce,“ říká.

Když ho před časem oslovil ředitel Slezského zemského muzea Mgr. Antonín Šimčík, aby se v rámci projektu ucházel o pozici odborného pracovníka - asistenta restaurování, nemohl jako sochař a restaurátor odolat. „Na výběrové řízení se pamatuji přesně, dostal jsem i otázku, zda pro mě nebude problémem absolvovat zahraniční stáže. Když jsem reagoval v tom smyslu, že právě naopak, že takovou možnost vítám, asi jsem dost zabodoval,“ ohlíží se MgA. T. Skalík za počátečním kontaktem s opavskou akademickou půdou. Na ní tedy nyní už více než dva roky zásluhou evropského projektu „Zkvalitnění výuky muzejní konzervace a restaurování a průzkumu historických materiálů“ působí. Projekt v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost společně řeší Konzervátorské centrum Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, Centrum nanotechnologií Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava a Slezské zemské muzeum. Vedoucí a už výše jmenovaný představitel posledně jmenovaného subjektu je jeho garantem.

„Těch pozitiv, jež mi účast v řešitelském týmu projektu přinesla, bych mohl vypočítat celou řadu,“ konstatuje T. Skalík. „Prvně bych asi připomenul, že si velmi vážím možnosti zblízka nahlédnout do fungování Slezské univerzity,“ pokračuje absolvent Střední průmyslové školy strojnické a Uměleckoprůmyslové školy v Opavě a pak Institutu restaurování a konzervačních technik Litomyšl a Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. „Netajím, že mě kontakt se studenty motivoval také k urychlení rozhodnutí zahájit doktorské studium,“ vypovídá jako posluchač 2. semestru oboru Umění ve veřejném prostoru a umělecký provoz na jemu známé brněnské fakultě u doc. Mgr. Pavla Korbičky. „Rád bych dále zmínil rovněž samostudium, k němuž mě projekt zdravě vyprovokoval,“ rozvíjí T. Skalík své zamyšlení a míří k poznání, že jeho dřívější takřka výlučná orientace na kámen byla rozšířena. „Přivoněl jsem ke kovu i dřevu, a tak se dnes dovedu jinak dívat třeba na korodující čep v kamenné soše,“ přiznává a za samostatnou kapitolu považuje navazování kontaktů v oboru.

„Pohled přes okno, je jiný, než který získáte, když místnost, obrazně řečeno, oknem zavřenou opustíte,“ potvrzuje metaforou zkušenost, že měsíční stáž vydá za dva až tři semestry studia doma. „Užitečná pro mě je i komunikace čtyř českých konzervátorských škol v Praze, v Brně, V Litomyšli a v Opavě, ale pobyt v Institutu für Konservierung und Restaurierung Universität für Angelwande Kunst Wien představoval bez nadsázky šok, především extrémním zájmem studentů o obor, ať již byli domácí, nebo zahraniční,“ vrací se k dojmům z pobytu v rakouské metropoli, který absolvoval v závěru loňského roku. Se studenty Ústavu historických věd se o ně podělil samostatnou přednáškou. „Snad přispěla k jejich nové motivaci, vždyť aktivit pro rozvíjení vzájemné interakce učitele a studenta nikdy není dost,“ komentuje.

Vlastními tvůrčími, organizátorskými sportovními ani občanskými aktivitami T. Skalík nikdy nešetřil. Více o nich zde. „Od mládí určovaly mou cestu, kterou jsem si vyšlapával sám, a pevně mě utvrzovaly v přesvědčení, že stěžejní příležitostí pro získávání zkušeností je právě studium. Probíhající projekt toto poznání korunuje a rozhojňuje tím, že jsem jeho prostřednictvím pochopil, jak správně rozumět pojmu inovace,“ hodnotí jeden z garantů nových výukových materiálů, jež vzniknou do 28. února příštího roku a kladou si za cíl podpořit flexibilitu a kreativitu studentů a absolventů.

Před 1. březnem 2012, než projekt odstartoval, patřil mezi nejfrekventovanější slova užívaná T. Skalíkem kámen. „Jak by ne, dál mě fascinuje jeho vnitřní čistota, průzračnost i zřetelnost, z níž lze poznat, jak vznikl a jak se vyvíjel. Obdivuji jeho vnitřní energii, tvarovatelnost i sílu, s jakou působí na toho, kdo s ním chce pracovat. Brání se ochočení a nutí člověka proniknout nejprve k jeho pochopení. Teprve poté ho můžete též uchopit,“ vyznává se sochař, restaurátor, autor kurátorských projektů, ale rovněž monografií Opavské sochy I. a II., jež věnoval jako zdejší rodák monumentům v historickém centru města i na předměstích, a katalogů výstav ze vztahu ke kameni. „Ale nikdy bych neřekl, že přijde období, kdy budu stejně intenzivně jako na kámen myslet také na projekt,“ uzavírá a tříletou dobu vyhrazenou pro jeho řešení pokládá pro naplnění procesu inovace za ideální.