Přes objektiv univerzitního pedagoga vznikla ojedinělá reprodukce Požárního obrazu Opavy

OPAVA – Úkol to byl jednoduchý. Tedy na první pohled. Vyfotit velkoplošnou olejomalbu "Pohled na Opavu z ptačí perspektivy od severovýchodu", neboli Požární obraz města Opavy z roku 1689 v expozici Cesta města Obecního domu v Opavě a následně vytvořit jeho do detailů přesnou reprodukci. Mužem, který s tímto nápadem přišel, byl Mgr. Martin Petrásek, vedoucí oddělení Multimediálních technik na Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

Světlo, základ všeho
Jak to zní jednoduše, nebylo to. Když svým nápadem zaujal a přesvědčil historiky a konzervátory Slezského zemského muzea, majitele obrazu, a dostal svolení k focení, první problém nastal s nasvícením. Se svolením byl sňat ochranný plexisklový kryt, ale plátno samotné je impregnováno ochranným lakem, který v záři reflektorů dělal neplechu. Osvětlovací led panely tak několikrát měnily místo, zkoušela se různá intenzita a úhly osvětlení, pomáhalo se odrazem o bílý strop i speciální donesené plochy. Na objektivu se objevil polarizační filtr. Pořád špatně. Až pomohl nápad starý snad jako focení samo – pauzák. „Pauzák patří mezi fotografy k frekventovaným pomůckám. Poté, co jsem před světla umístil pauzák, bylo to přesně tak, jak jsem potřeboval – přijatelné intenzivní světlo, ale rozptýlené a bez odlesků,“ říká Martin Petrásek. Než byl spokojen, uplynuly více než tři hodiny!

Na Požární obraz Opavy se můžete podívat zde

Pak přišlo na řadu snímání obrazu. Kdo by si myslel, že se nastaví na kameře ta nejlepší možná kvalita, zaostří, cvakne a hurá domů, nemá tentokrát pravdu. Obraz se musí nafotit kousek po kousku, při ploše tohoto konkrétního se jedná přesně o 421 snímků, které se fotily 1 hodinu a 48 minut. Jednotlivé snímky se pak v rámci postprodukce v příslušném programu vygenerují a spojují jeden ke druhému, až vznikne celý obraz. A další časový údaj: skládání obrazu ze snímků si vyžádalo 20 hodin práce. Ale výsledek stál za to - ve formátu JPEG má 420MB a velikost 51072 x 39767 pixelů, to je 2,03 gigapixelů. Při tisku v kvalitě 300 dpi by mělo vzniknout plátno o rozměrech 4,8 x 3,3 metry. Tedy obraz o poznání větší, než je originál se svými rozměry 220 x 166 cm.

Co je Požární obraz města Opavy? V případě města Opavy se jedná o jeden z nejdůležitějších pramenů popisujících uspořádání a rozložení města nejen ve druhé polovině 17. století, ale nejspíš i urbanistickou stukturu Opavy v období předchozích staletí. Autor obrazu je neznámý. Námětově zachycuje neštěstí, které město postihlo v roce 1689, tedy jeden z nejrozsáhlejších požárů vůbec, který zachvátil výraznou část Opavy. Tehdy při něm vyhořelo 321 domů. Obraz ukazuje nejen rozložení opavských ulic, domů a dalších součástí města a jejich vzhled v době požáru, ale také zobrazuje řadu dnes již neexistujících staveb a míst, například Opavský zámek. Významné je i zachycení okolí města, tedy to, co bylo mimo uzavřené městské hradby.

Proč to?
„Já se už dříve zabýval virtuálními prohlídkami, což je vlastně fotografie ve formě panoramata, jenže jsou 360 stupňové. Je to jakoby jste stáli uprostřed něčeho a rozhlíželi se. Ať se podíváte doprava, doleva, dopředu či dozadu, nahoru nebo dolů, pořád vidíte to, co chcete. Vytvořil jsem také řadu panoramatických fotografií, tedy snímků složených třeba z dvaceti vedle sebe umístěných snímků, které divák vidí jako jeden celek v “půlkruhu“ okolo něj. Fotil jsem nejen na řadě míst České republiky, ale třeba i v USA, Mexiku, Japonsku, Austrálii a jinde,“ říká Martin a pokračuje: „Tento obraz, který mne docela fascinoval, jsem vídával už ve "starém" Slezském zemském muzeu nad schody. Je to tak dva roky, kdy mne napadla myšlenka udělat jeho kvalitní korektní fotoreprodukci do nejposlednějšího detailu.“  Martin sice přiznává, že tato myšlenka není úplně jeho, ve světě se už takto nasnímala a do digitální podoby s velkým rozlišením uvedla řada uměleckých děl. Umožnilo je tak zpřístupnit je nejen vědcům, historikům, muzeologům či restaurátorům, ale také veřejnosti, která by se jinak tak blízko nedostala. Třeba ke světoznámé daVinciho Moně Lise v Louvru. Nehledě na to, že touto cestou lze dílo zvětšit a vidět detaily tak, jak je na originálu nikdy neuvidíte.

Snad i proto byla pro Martina Petráska práce na plastickém obraze takovou výzvou. „Zatím jsem nikdy takovou práci nedělal a nepamatuji si, že bych znal někoho, kdo něco podobného zkoušel. Byla to taková loterie, buď jsem dobře odhadl postup a vyjde to, nebo ne,“ říká. První snímek při skládání ladil do pěti do rána. Ale nebylo to ono a musel fotit opakovaně. Teď už ale ví, že vše vyšlo podle teoretických představ.  

Práci na obraze považuje Martin za experiment. Ostatně k podobným akcím vede i své studenty na oboru Multimediální techniky. „Experimentální fotografie se stala součástí našeho studia, vedeme naše posluchače ke schopnosti zvládat multimediální práci i v těch nejkrajnějších mezích, což je na jedné straně astrofotografie a na straně druhé třeba takováto technická fotografie, která dělá určitý subservis jiným vědeckým účelům. A protože se multimediální techniky podílejí na propagaci vědy, zdá se mi to jako ideální pojítko,“ říká Martin Petrásek závěrem.

Martinův experiment se líbil i ve Slezském zemském muzeu, kde samozřejmě vše sledovali: „Vnímám to jednoznačně jako pozitivní. Každá možnost lépe dokumentovat naše sbírkové předměty je jistě žádoucí, získáme tak hodnotnější informace, které se dají použít mimo jiné i pro prezentační účely. Věřím také, že pokud se technologie osvědčí, není to jediný zajímavý obraz v naší sbírce, který by bylo možné takto využít. Na rozdíl od požárního obrazu, jsou tato díla vesměs uložena v depozitářích, takže veřejnost nemá možnost se s nim každodenně setkávat,“ svěřil se tehdy Ivan Berger, náměstek pro muzeologii Slezského zemského muzea.