„Úhelným kamenem muzejní činnosti je umění interpretace,“ uvedl ředitel Historického muzea Pavel Douša

Masovou účast sice přednáška PhDr. Pavla Douši, Ph.D., konaná na Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty 18. října (v pátek, a odpoledne k tomu!), nezaznamenala, přesto si samostatnou zmínku pro zpravodajský portál Slezské univerzity (SU) v Opavě určitě zasluhuje. Přinesla totiž setkání nadmíru zajímavé jak tématem, tak jeho nositelem.

Už je to více než 10 let, kdy se tehdy Mgr. Pavel Douša v březnu 2003 zúčastnil mezinárodní studentské konference Museum and Art Conservation on the Verge of 21st Century, která se péčí studentů toruňské univerzity uskutečnila v Malborku. Tomuto odbornému setkání patří i s odstupem času z pohledu na zastoupení SU v jeho programu připomínka právem. Vedle Mgr. P. Douši se ho totiž zúčastnili i další dnes už dobře známí absolventi SU - Bc. Veronika Dudková tehdy studovala archeologii, Markéta Kouřilová a Petr Kozák byli studenty oboru Historie-Muzeologie, Mgr. Antonín Šimčík působil na pracovišti muzeologie Ústavu historie a muzeologie (nyní Ústav historických věd). Všichni jmenovaní přispěli citovanému jednání, jemuž o rok dříve předcházela mezinárodní studentská konference Restaurování a ochrana památek uspořádaná v krnovském Vzdělávacím centru SU, samostatnými referáty.

V. Dudková seznámila posluchače v konferenčním centru hradního muzea v Malborku se svou bakalářskou prací na téma konzervace železných dveří z 18. století (Conservation of An Iron Door. Theoretical Aspects of Conservation and their Applications), M. Kouřilová prezentovala poster Authentisch oder ästhetisch? Konservierung der Ofenkachel aus dem Schloss Štáblovice, P. Kozák se zamýšlel nad dnešní rolí muzea ve společnosti a A. Šimčík se zabýval nepříliš příznivou situací v oblasti péče o muzejní sbírkové předměty (Museale Konservierung und Museum).

Naposledy necháváme P. Doušu, jenž se ve vystoupení Museology or museologies zaměřil na hodnocení hlavní moderních trendů v muzeologii. Magisterské studium v Opavě jmenovaný absolvoval v roce 2002, doktorské tu ukončil o tři roky později obhajobou disertační práce Organizace českého muzejnictví 1945-1989 a naposledy státní rigorózní zkoušku vykonal v roce 2008 (rigorózní práce Muzeologická prolegomena; Konstrukce a výklad vybraných problémů muzeologie pro potřeby historických věd). V současné době je P. Douša ředitelem Historického muzea, jednoho z odborných ústavů Národního muzea v Praze. Dalo by se tedy říci, že se jedná o absolventa jak se patří, což ostatně jeho propracovaný výklad nazvaný Muzea a mauzolea s podtitulem Mlhoviny muzeologického diskursu 21. století a realizovaný v rámci řešení projektu Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků Ústavu historických věd v rámci středoevropské komparace potvrdil.

Na příkladu naší největší muzejní instituce ilustroval dr. P. Douša složitost jejího vývoje od Vlasteneckého muzea, Českého muzea a Muzea Království českého až po její dnešní název a poté se zabýval vývojem muzeí ve 20. století. „Od osmdesátých let minulého věku můžeme hovořit o zlatém věku muzeí,“ konstatoval a upozornil na jejich vznik i v těch částech světa, kde do té doby vůbec nebyla, případně se tam vyskytovala pouze sporadicky, např. na Arabském poloostrově či v Číně. Věnoval se také impulsům, jež tento boom bezprostředně ovlivnily. „Vezměte např. dílo tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006 Orhana Pamuka (1952) Muzeum nevinnosti,“ poukázal na nejrůznější škálu těchto podnětů a dále se věnoval muzeu jako politické a ideologické instituci. „V obecnějších souvislostech, jimž se samozřejmě nelze vyhnout, však raději o muzeu mluvím jako o instituci kompromisu mezi dvěma touhami, mezi autenticitou a okázalostí,“ formuloval ředitel Historického muzea a naposledy se soustředil na prioritní poslání muzeí.

„Úhelným kamenem úspěchu činnosti muzeí je uchopení ideje interpretace,“ prohlásil dr. P. Douša a poté vymezil dva základní nástroje jejich prezentačních aktivit v podobě expozice a výstavy. „Při vědomí potřeby vyprávět příběh a umně fabulovat je dnes potřeba ponechat dostatečný prostor pro vlastní interpretaci každého návštěvníka. Vžďyť muzejní exponáty jsou odsouzeny k opakované reinterpretaci a o to podstatnější by měla být role veřejnosti jako kurátora,“ uzavřel s akcentem na nutnost pozorného monitorování nejen proměn terminologie pro muzea užívané (paměťová instituce), ale zvláště na sledování ukazatelů socioekonomické interakce v jejich činnosti. „Nikdy u toho nezapomínejme, že názor na muzeum se utváří prvních deset vteřin,“ rozloučil se P. Douša s posluchači.