Nadcházející životní jubileum Vladimíra Birguse nijak nestraší, to pracovní ho naopak vede k pohledu dopředu

OPAVA - Až do 20. dubna je v Domě umění na Pekařské ul. návštěvníkům k dispozici výběr z více než čtyřicetileté tvorby Vladimíra Birguse, autora, teoretika a kritika české fotografie, jejího historika a v neposlední řadě, což je pro Slezskou univerzitu zvlášť důležité, vedoucího mediálně známého Institutu tvůrčí fotografie její Filozoficko-přírodovědecké fakulty.

Výstava zahájená 13. dubna chce připomenout, že V. Birgus se nedlouho po jejím ukončení, konkrétně 5. května, zařadí do komunity šedesátníků. A nejen on, ale i Jiří Siostrzonek, jeho zástupce na pracovišti Institutu tvůrčí fotografie (ITF), který Birgusovu výstavu za velkého zájmu kulturní veřejnosti města a přirozeně také dalších pedagogů a posluchačů ITF zahajoval a posléze v komornějším prostředí jeho osobnost o něco mladšího kolegy přímo „obnažoval“. Opavanovi J. Siostrzonkovi (narozen 31. března 1954) se budeme věnovat v samostatném textu, tyto řádky mají patřit téměř Opavanovi V. Birgusovi, jehož spojení se sídelním městem Slezské univerzity se už blíží hranici čtvrt století. Vždyť k rodícímu se prvnímu uměleckému pracovišti opavské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity přišel na podzim 1990!

Vedle let zralé, zkušené a ve své tvůrčí i odborné profesi renomované osobnosti prožívá však V. Birgus rovněž věk přibližující se k letům Kristovým. To v bezprostředním vztahu k vedení Institutu, vezmeme-li v potaz nejen ten současný, ale též ten, na nějž v modifikované podobě, povýšené vysokoškolským statutem Slezské univerzity (SU), tak úspěšně navazuje. A v tomto pohledu už k metě 33 let příliš nechybí.

Nejprve to byl totiž Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů, od roku 1990 je jím „náš“ (či Birgusův?) Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty SU. Tehdy se stal zakládající součástí opavské Filozofické fakulty a druhým českým vysokoškolským pracovištěm pro tvůrčí fotografii. U převodu Institutu do Opavy stál také nezapomenutelný Vojtěch Bartek (1942-2013) a další Birgusovi kolegové, z nichž někteří byli pro výuku v průběhu dalších let získáni (Aleš Kuneš, Pavel Mára, Václav Podestát, Jan Pohribný, Tomáš Pospěch, Jindřich Štreit, Petr Velkoborský a další).

„Když jsem v roce 1982 převzal po K. O. Hrubém vedení Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů, rozhodl jsem se pro výrazné rozšíření prostoru pro přednášky, semináře a osobní konzultace. Z typicky korespondenčního studia se třemi jednodenními konzultacemi a závěrečným víkendovým setkáním se přešlo ke kombinovanému studiu s pravidelnými dvoudenními a později třídenními konzultacemi. Možnost korespondenčního hodnocení úkolů byla zachována,“ vzpomíná. Prof. V. Birgus ovšem koncipoval i další transformační proměny školy ve smyslu z „výtvarné“ na „tvůrčí“, a to ve všech stěžejních směrech fotografické tvorby. Do výuky zavedl předměty z dějin a teorie fotografie a umění, které se na původním Institutu prakticky nepřednášely, stejně jako digitální fotografii, četné fotografické projekty a v neposlední řadě posluchači vždy očekávané a vyhledávané tvůrčí dílny.

Velký důraz trvale klade na kreativitu posluchačů, známá je jeho neutuchající „posedlost“ prezentovat českou fotografickou tvorbu na desítkách výstav u nás i v zahraničí. Birgusova čilá publikační činnost by si vyžadovala samostatný a mnohem rozsáhlejší text. Toho se jistě ujme historička umění a kurátorka fotografických výstav MgA. Štěpánka Bieleszová, která s jubilantem připravuje bilancující publikaci, jejíž vydání zastřeší Muzeum umění Olomouc.

Ve vlastní tvorbě mu v českém prostředí patří průkopnické postavení v práci s barvou jako svébytným uměleckým fenoménem dokumentární fotografie. Za její dnes už bez nadsázky klasickou prezentaci je považována publikace Cosi nevyslovitelného, jejíž vydání na počátku roku 2003 provázela stejnojmenná Birgusova výstava v Praze, reprízovaná posléze v Berlíně, Kyjevě, Vratislavi, Moskvě a ve Vilniusu.

Být po více než tři desítky let šéfem Institutu je skutečností jistě mimořádnou. V. Birgus se však raději dívá dopředu. „Že bych byl služebně nejstarším, tedy čtyřiadvacetiletým vedoucím jednoho z pracovišť Slezské univerzity, si nijak zvlášť nepřipouštím. Zato se velmi těším na všechno, co připravujeme. Aktivity Institutu se nikdy nezastaví, o tom jsem přesvědčen, a kdybychom snad my starší, což se sice zatím příliš předpokládat nedá, chtěli pracovní tempo přece jen zvolnit, je tu už vedle nás řada mladší kmenových i externích kolegů, kteří nám to jistě nedovolí,“ usmívá se V. Birgus.