„Jak dlouho to potrvá, než začne zabíjet závislost na sociálních sítích?“ptá se ve své nové hře divadelní soubor Dramkrou

OPAVA - S Jakubem Plaskurou a Terezou Kmoníčkovu, posluchači třetího ročníku oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo, jsme se sešli především kvůli nové hře divadelního souboru Dramkrou, jejíž je Tereza autorkou a Jakub režisérem. Nicméně první otázka směřovala na Divadelní den letošního Opavského majálesu, který si Jakub vzal organizačně za své.

Loňský majálesový Divadelní den se povedl, alespoň soudě podle zájmu diváků o jednotlivá představení a následných ohlasů. Jakub Plaskura chce zachovat stejný model i letos. Připouští však, vedle nabízeného programu, přece jen jednu změnu: „Opět se bude jednat o několik představení v sále Loutkového divadle Střediska volného času a následný přesun do Café Jazz clubu Evžen, kde budeme pokračovat autorským večerem univerzitních opavských studentů a jejich přátel. Změnou bude jen počet představení, které jsme omezili na tři, ale věřím, že svou jinakostí všechny tři výstupy zaujmou,“ uvádí na téma Divadelního dne Jakub Plaskura.

Nejprve se můžeme těšit na Impéčko Ostrava, tedy neuvěřitelnou totální improvizaci, pak naopak bude pódium patřit Statickému divadlu Jakuba a Ondřeje, což jsou dva kluci z Frýdku-Místku, jejichž představení sice působí také jako naprostá improvizace, ale přitom je vše trochu jinak. Úžasné jsou jejich herecké výrazy, možná trochu atypické, ale o to divácky atraktivnější.

Nicméně hlavním tématem našeho povídání je premiéra hry Odhlásit, kterou připravuje studentský soubor Dramkrou na 10. května od 18.30 v Loutkovém divadle SVČ. Hned první slova jsou ale tak trochu nečekaná: „Je to věc, kterou ani autorka, ani já jako režisér nedokážeme uchopit. Není to ani tragédie, ani komedie, nedá se to zavřít do žádné škatulky. Já tomu říkám blíže nespecifikovatelný jevištní tvar,“ konstatuje Jakub.

Ač to nerad přiznává, inscenace vznikla tak trochu z nouze. Soubor hrál přes zimu své předchozí hry Na hraně a Otevři oči, vyrazil na několik festivalů a na napsání nové hry neměl Jakub ani pomyšlení, a ani inspiraci. Zato Tereza nelenila a psala.
„O Na hraně jsem se dozvěděla, že tam něco říkám, ale záměrně nedořeknu. Tak jsem chtěla udělat něco komplexnějšího, srozumitelnějšího. Nápad přišel ve chvíli, kdy jsem viděla svoji neteř, která je na mobilu pořád, veškeré informace čerpá na síti, od školy přes zprávy, zábavu, vše. Když si člověk uvědomí, co všechno na internetu je, jaké bláboly a blafy, tak se začne bát, kam to může vést. Ani tentokrát nechci nabídnout nějaké jasné řešení, ale jde mi o to ukázat, že stále existuje víra v člověka a jeho přirozenou touhu po druhých lidech, že je naděje, aby nás technologie nepohltily úplně. To Na hraně nemělo,“ vstupuje do hovoru Tereza.

Přesto, že určitě platí: “Kdo není na facebooku, jako by nebyl (a nejen na FB)“, je Odhlásit věc, kterou nemůžeme brát vážně, i když je o vážných věcech. V inscenaci zazní mimo jiné také několik citátů z internetu, které nemohl napsat nikdo se zdravým rozumem, ale přes svoji absurditu je řada lidí vzala vážně. Třeba ten, že do roku 2020 nahradí muže roboti. Zpráva se tvářila jako výsledek vědecké práce, navíc rok 2020 je za rohem, ale uvědomil si někdo, co by bylo lidstvo bez chlapů? Na druhou stranu už dnes zabíjí závislost na alkoholu, na cigaretách, drogách. Jak dlouho to potrvá, než začne zabíjet závislost na sociálních sítích? Odhlásit je Orwellovská hra řečeno s velkou pokorou. 1984, jen o trochu později, odkaz je podobný.

Malou nápovědou mohou být plakátové pozvánky, které pro Dramkrou vymyslel Ondřej Lukeš, student druhého ročníku audiovizuální tvorby. Jednoduché a výstižné. Nicméně hra má daleko větší rozměr, než jen poukazovat na nešvar dnešní doby, jakým je až chorobné používání mobilů, tabletů, počítačů a sociálních sítí. V jedné rovině chce hra varovat před vznikající závislostí, vždyť dnes už i pětileté děti projevují podobné příznaky a mezi těmi staršími, třeba právě studenty, je elektronická komunikace často upřednostňována před přímou komunikaci mezi lidmi.
„Hra ale není apriori obžaloba nebo snad útok na mobilní svět kolem, snažili jsme se do ní zabudovat i kontrast v podobě až poetické reality, která má ukazovat, že komunikovat z očí do očí, nebo vyrazit s někým na pivo, může být větší radost, než si psát přes facebook nebo SMSky,“ popisuje inscenaci Jakub s tím, že ani nechtěli někoho obžalovávat, proto příliš vášnivé uživatele mobilních technologií vykreslují spíš humorně.

Právě v tom je originální rukopis Terezy Kmoníčkové. Podobně jako v její předchozí hře Na hraně popisuje ne zrovna veselé téma, ale nechává vždy malý prostor k tomu, aby mohl divák vidět světlo, aby se nad předávaným vzkazem zamyslel a třeba se i poučil. Když už bude mít divák na rtech úsměv, měl by to být takový ten mrazivý úsměv.

Jak už bylo naznačeno, hra nastavuje kontrast realitě a virtualitě. Realizace pak pro Dramkrou přinesla i některé novinky. Poprvé divadelníci pracují s projekcí, vizualita vůbec hraje významnou roli, je to první hra, ke které se psala hudba “na míru“. „Technicky je to jednoznačně nejnáročnější hra, kterou jsme kdy dělali, a nemyslím si, že někdy s Dramkrou budu dělat něco náročnějšího co do techniky. Složitá není práce s herci, ale poskládat všechny obrazy, aby seděly a vše tvořilo jeden vizuální celek. Asi by se to nedařilo, kdyby většina lidí v Dramkrou nemakala nad rámec nutného. Kdyby s námi nebyli lidi z jiných oborů, třeba Audiovizuální tvorby, tak by to asi nešlo,“ soudí Jakub.

„Blíží se konec semestru a všichni máme myšlenky spíše na školu, než na něco jiného. Přesto se do všeho pustili s odhodláním, celý soubor ukázal úžasnou sounáležitost, společnou energii a každý podle svých možností do toho dává vše. Úžasné je, jak jsme si dokázali práci rozdělit, máme tam člověka, který píše hudbu, máme tam lidi, kteří připravují projekci, světla, ozvučení, máme tam člověka, který se stará o scénu… Nechci nikoho vynechat, ale ta energie je fakt úžasná a věřím, že to poznají i diváci,“ říká Tereza a Jakub ještě dodává: „Ta náročná práce ukázala také to, jaký je kdo charakter a co je kdo ochotný do toho dát. Nebylo to to žádné “odehraji si zkoušku“ a ať se starají jiní. Pro mne je to důkaz, že můžeme v naší cestě pokračovat a že ještě něco dalšího společně uděláme.“

Odhlásit je pro Dramkrou spíše experiment a nejspíše nebude tou hrou, která se stane tváří souboru do budoucna. Je to spíše pokus o nový formát, který snad zaujme nové publikum. Oba hlavní autoři jsou zvědavi na reakce publika. Byli by rádi, kdyby premiérový sál zaplnili hlavně univerzitní studenti a jejich pedagogové. „Myslíme si, že se nemusíme stydět, že jsme vytvořili něco, co lidi pobaví, možná poučí, a že z představení budou odcházet spokojeni, každopádně se u Odhlásit učíme stejně jako u předchozích inscenací a Odhlásit by mělo být takovým pojítkem starého a nového Dramkrou“ shodují se Jakub s Terezou.

P.S. Tereza i Jakub mne ještě požádali, aby v článku nechybělo poděkování všem, kdo se na přípravě a realizaci hry podíleli. Rád tak dělám: DĚKUJEME!!