„Český politický diskurz řeší ve vypjatých situacích minulost, nikoliv budoucnost,“ prohlásil Jiří Pehe

Opavská pobočka ProAlt, Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ, připravila za podpory Studentského politologického fóra setkání k tématu „Důsledky nesamozřejmosti českého národa“. Na Slezské univerzitě k němu 2. dubna vystoupil známý politolog a publicista JUDr. Jiří Pehe, který mj. vede pražskou pobočku New York University.

Obsažný výklad otevřel přednášející upozorněním na kolapsu blízkou českou politickou scénu a poukazem na problematiku uskutečňování či neuskutečňování veřejných zájmů analyzoval příčiny tohoto stavu. „Veřejnost, třeba v pojetí kanadského myslitele Charlese Taylora, u nás vlastně po roce 1989 neexistovala,“ konstatoval J. Pehe a objasnil, jak ekonomistní zaměření politických špiček vedlo ke vzniku jakéhosi derivátu tržního hospodářství a symbióze trhu a politiky. „Navíc do poloviny devadesátých let zaznamenáváme absenci levice, což usnadnilo vytvoření situace, kdy si sice politici osvojili jazyk české demokracie, ale demokratický proces zůstával uvnitř prázdný,“ řekl a dále převážně mladým posluchačům nabídl zamyšlení nad privatizací veřejného prostoru jako jevu, jenž demokratický proces zproblematizoval ve všech postkomunistických zemích.

„Česká demokracie je ohroženější než třeba demokracie v Polsku,“ potvrdil J. Pehe v úvodu hlavní části svého vystoupení, které soustředil k národním traumatům rodícím se ze složité historie. „Náš národ prošel předsíní mrtvých,“ připomněl a v té souvislosti citoval tezi o tom, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“, s níž v roce 1967 na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů vystoupil Milan Kundera a k níž se v posledních letech vrátil především Václav Bělohradský. Současně upozornil na značnou nebezpečnost politiky mytologizování dějin nesamozřejmého národa a přeceňování jeho role v podobě oběti mocnějších a do kontrastu položil jeho pocity vlastní výlučnosti až mesianismu.

„Ze skutečnosti, že české země byly téměř po čtyři století provincií Vídně, Berlína a Moskvy, pramení v našem prostředí nedůvěra k politickým elitám a povyšování postavení kultury nad politiku. Můžeme dokonce hovořit o jisté subkultuře dvojsmyslného vyjadřování,“ vystihl J. Pehe, ale zároveň oživil Masarykovo chápání termínu tzv. podvratné kultury představující živnou půdu pro demagogii. V závěru podtrhl fenomén nadvlády antielitářské a populistické plebejské mentality. „Pro český politický diskurz je příznačné, že ve vypjatých situacích řeší minulost, nikoliv budoucnost,“ uzavřel.

V diskusi pak reagoval nejprve na dotaz týkající se proměny postavení českého prezidenta po přímé volbě. „Nelze popírat riziko z možného příklonu k velké autoritě a de facto vytvoření poloprezidentského systému,“ formuloval a vyjádřil se též k otázce vyrovnávání s minulostí, k našemu mělkému a neukotvenému vztahu k Evropské unii, politickému kurzu nového papeže a k budoucnosti komunismu v mezinárodním kontextu. „Myslím, že před touto ideologií není velká perspektiva, protože ztratila humanistický rozměr,“ uvedl. Poslední otázka se týkala díla, které nedávno editoval a jímž je vloni vydaný sborník esejů předních myslitelů (Krize, nebo konec kapitalismu?), do něhož přispěli i v přednášce přímo jmenovaní V. Bělohradský a P. Drulák. „Dnes se mi jeví a zrovna po cestě k vám jsem o tom uvažoval, že přímo v jeho titulu by měla být nastolena ještě jedna pochybnost. Tedy Krize, nebo konec kapitalismu, nebo konec demokracie,“ rozloučil se s opavskými posluchači J. Pehe.