Leo Žídek na univerzitě: listopadem jsme získali šanci budovat demokracii, ale zatím jsme ji nedokázali využít

OPAVA – K další besedě se studenty Slezské univerzity přijel 8. dubna na pozvání Studentského politologického fóra (SPF) do Opavy Leo Žídek, místopředseda Konfederace politických vězňů ČR (zkrácený životopis najdete zde). V posluchárně H3 výukového areálu na Hradecké ul. ho uvedl a představil nový předseda SPF Ondřej Ryboň.  Beseda nesla název Proč nezapomínat na minulost - výpověď pamětníka minulého režimu a přítomným posluchačům byla nejen setkáním s člověkem, který jim má co předat, ale též poučením a varováním.

Nebýt toho, že se Leo Žídek narodil v Dolní Lutyni, své mládí by prožil jako každý jiný chlapec. Rodině jeho otce ale nebylo přáno klidu. Těsně před druhou světovou válkou je vyhnali Poláci, poté v roce 1938 Němci a nakonec se museli stěhovat v roce 1948, to už z nařízení českých komunistů. Rodina našla zázemí v Novém Jičíně a zde také Leo začal chodit na střední školu. Jeho osobní peripetie s totalitní mocí začaly v roce 1951. V průběhu studia odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže a odplatou mu bylo, že nemohl maturovat. „Já jsem věděl už asi dva dny předem, že na okresním výboru rozhodli komunisté, že nesmím k maturitě. Sice jsem měl výborný prospěch, ale špatný kádrový posudek. Do jisté míry jsem byl i rád, věděl jsem, že tak nemohu na vysokou školu a nemusím se tak povinně učit ten jejich marxismus-leninismus. A tak jsem nastoupil do výroby,“ vzpomíná na svá studentská léta Leo Žídek.

Studovat ale chtěl, toužil po sociologii. Když uslyšel ve vysílání rádia Svobodná Evropa o Středoevropské univerzitě v německém Stuttgartu, rozhodl se, že to zkusí tam. Ale jak se tam dostat?
Hranice byly v roce 1952 neprodyšné, pohraniční hlídky se psy, zátarasy, ploty, dokonce některé pod 5 000 volty napětí. Přejít tak bylo pro kluka, který to tam neznal, nemožné.

„V té době jsem se ale dozvěděl o několika dalších, kteří mají podobné názory jako já a přes jednoho studenta z Prahy jsme dostali kontakt na dva lidi, kteří by nás přes čáru dostali. Nikdo ale netušil, že ti domnělí známí jsou agenti státní bezpečnosti. A tak se stalo, že 18. srpna 1952 jsme se sešli v Brně na schůzce, bylo nás tam víc. Schůzka se uskutečnila v Denisových sadech, byla nenápadná, kolem chodili lidi a vše jsme si domluvili. Když jsem pak odcházel, zastavili mne dva muži – došlo mi, že předtím také okolo nás procházeli – a zatkli mne,“ popisuje Leo Žídek. Nejprve strávil dva týdny v brněnské cele, pak byl převezen k vyšetřovacímu soudu do Ostravy. „Po deseti měsících vyšetřovací vazby byl soud, stálo nás tam jedenáct, některé jsem ani neznal, ale byli jsme označeni za protistátní skupinu. Za velezradu jsem dostal osm let, byla to nižší sazba, prý vzhledem k mému mládí, a ztratil jsem všechna občanská práva,“ pokračuje.  Hned po soudu mu STB nabídla spolupráci a pak ještě dvakrát. Odmítl, a tak byl převezen do Jáchymova na uran. Nejprve fáral tam, pak v Horním Slavkově a nakonec v Příbrami, v neblaze proslulém táboře Vojna a Bytíz. Na svobodu se dostal v roce 1960, při prezidentské amnestii k 15. výročí konce druhé světové války.

Do roku 1965 pracoval jako dlaždič v Ostravě, podařilo se mu získat maturitu na večerní škole pro pracující a oženil se. „Po maturitě jsem se přihlásil do vůbec prvního kurzu programátorů v Ostravě, dokončil jsem jej, ale slibovanou práci jsem stejně nedostal. Moje politická nespolehlivost v očích komunistů mne zase dostihla.  Začal jsem tedy pracovat v Pozemních stavbách, kde jsem byl 26 let,“ vypočítává Leo Žídek.

Přišel rok 1968 a jeho naděje na lepší budoucnost. „Patřil jsem k zakládajícím K231, tedy Klubu bývalých politických vězňů. Jenže na úřadech registraci odsouvali tak dlouho, až přišla srpnová invaze a vše bylo zmařeno. Víte, pokud si národy neuspořádají společnost bez násilí, bude tu pořád možnost vzniku diktatur. A takové režimy, když vzniknou, je velmi těžké odstranit, nejde to ani silou. Známe to z minulosti, příkladem dneška může být Korea, Afghánistán nebo Sýrie. Musí přijít nové generace, je to věc výchovy a odstranění morální krize, pokud lidé žijí nemorálně, dávají prostor ke vzniku totalitních režimů,“ varoval studenty Leo Žídek. Přiznal, že jej tehdy napadaly myšlenky na emigraci: „I když jsem si byl vědomý, že tady to nebudu mít dobré, neodešel jsem jako jiní. Ani jsem nechtěl, byl jsem čerstvě ženatý, měl jsem tu rodiče a utíkat jsem od nich nechtěl,“ svěřil se studentům.

V závěru besedy pak odpovídal na řadu dotazů. Třeba, že jeho životní motto je „Snažit se sloužit“, protože podle něj jsou všechny veřejné aktivity službou, politiku nevyjímaje. Odpověděl také na to, co dělal 17. listopadu 1989: „Zapnul jsem rádio Svobodná Evropa a poslouchal o událostech v Praze. Už když pan Tigrid na jaře 1989 mluvil o tom, že by jednou mohl být Václav Havel českým prezidentem, napadlo mne, že se něco hýbe, něco se děje. Pak bylo svatořečení české Anežky ve Vatikánu, demonstrace 28. října, to také nebylo samo sebou,“ vzpomíná Žídek a dodává, že listopad a další události prožíval v Ostravě. „Byl jsem například na generální stávce. Byla to záležitost mého svědomí. Vzpomínám na ten povznášející pocit, když z Vítkovických železáren šly davy lidí s vlajkami, transparenty a odhodláním.“

Leo Žídek ale také opavské studenty znovu varoval: „Jsem přesvědčený, že listopad 1989 byl opravdu v režii komunistů. Už v minulosti ukázali, že jsou schopni udělat jeden krok zpět, aby při nejbližší příležitosti udělali dva dopředu! Vezměte si současnou situaci v naší zemi. Místo toho, aby byli morálně odsouzeni, dostávají se do funkcí, obsazují kraje a významné posty, dokonce už pronikli do školství, které je základem naší budoucnosti. Musím říci, že listopadem jsme sice získali šanci budovat demokracii, ale zatím jsme ji nedokázali využít.“

Fotoreportáž z besedy najdete na facebooku Slezské univerzity v Opavě.