„V dlouhých diskusích slouží často Benešovy dekrety jako pouhý symbol,“ připomněl jejich znalec Jan Kuklík

Dramaturgové aktivit členů a příznivců Studentského politologického fóra měli mimořádně šťastnou ruku, když 16. dubna do Opavy k přednášce pozvali prof. JUDr. Jana Kuklíka, DrSc., proděkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy a ředitele Ústavu právních dějin tamtéž. Tématem byly Benešovy dekrety jako stále přítomné stigma minulosti.

Právní historik, autor řady respektovaných odborných publikací a ještě zcela nedávno též člen vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů v obsáhlém výkladu nejprve specifikoval termín „Benešovy dekrety“. „Nejde o normy spojené pouze s Edvardem Benešem,“ prohlásil a charakterizoval je jako výsledek složitého vývoje započatého rozpadem našeho státního útvaru v důsledku Mnichovské dohody. „Nebýt dekretů prezidenta republiky, nebylo by vidět, jak se náš stát obnovil,“ upozornil prof. Kuklík a poté se věnoval přímo osobnosti E. Beneše a jeho určujícímu podílu na uznání československé exilové vlády v Londýně Velkou Británií v létě 1940 (v této fázi se jednalo o uznání prozatímní, k definitivnímu uznání došlo až o rok později).

„Právě od postavení Edvarda Beneše, který na počátku října 1938 jako prezident abdikoval, se odvíjejí počátky procesu obnovy našeho státu. Když se mu podařilo dosáhnout uznání v tom smyslu, že je znovu hlavou státu, byly vytvořeny základní předpoklady pro vznik exilových orgánů,“ objasnil přednášející a posluchače odkázal na Benešovu knihu Demokracie dnes a zítra. V ní totiž její autor předložil program obnovy kontinuity státu, který z vnějšího pohledu, tedy pokud jde o území, usiloval o stav existující do Mnichova a z hlediska vnitřních poměrů nastínil revoluční změny politického a hospodářského systému, sociální reformy, jakož i řešení otázky menšin. „A právě v posledně jmenovaném problému se nejvýrazněji projevily rozpory mezi prezidentem a exilovou vládou,“ konstatoval prof. Kuklík.

Dále se zabýval rozdíly mezi dvěma obdobími, v nichž byly prezidentské dekrety vydávány, postihl proces konzultací jejich návrhů a schvalování, přičemž akcentoval skutečnost, že Československá republika se nakonec neobnovila podle představ londýnské vlády. „Vezměte si nejen problematiku Podkarpatské Rusi, ale i Slovenska, kde Slovenská národní rada dala jasně najevo, že do vývoje chce a bude aktivně zasahovat. Proto v období od dubna až do 28. října 1945 najdete na dekretech formulaci, že byly vydány s jejím souhlasem,“ připomněl referující s tím, že prezident Beneš se už ocitl v jiné pozici, než v jaké byl v Londýně. „Pokud bych se měl na jeho adresu vyjádřit kriticky, pak bych mu vytkl právě to, že ve vznikajících konfliktech nepoužil svou autoritu,“ prohlásil prof. Kuklík.

V závěru se soustředil na problematiku odsunu německé menšiny, která zůstává v souvislosti s dekrety stále hlavním předmětem diskusí. „Tvrzení, že žádný dekret nepojednává o odsunu, by bylo v této polemice krokem mimo šachovnici,“ řekl a potvrdil, že podstata diskusí netkví v textech Benešových dekretů, ale v jejich praktickém uplatňování. „Nedovedu si představit jiné řešení než to, k němuž došlo,“ prezentoval své stanovisko, a i když připustil, že z hlediska „čistého“ práva nese poválečné období řadu problémů, vyzval současně k úvaze, že na rozdíl od jiných států, konkrétně např. Francie, nedostala Československá republika šanci vývoj korigovat. „Vždyť ti, kdo během války vystupovali jako spojenci, se ve studenoválečném období stali protivníky,“ předestřel prof. Kuklík před posluchači širší mezinárodní souvislosti, v nichž Československo nehrálo a ani nemohlo hrát prvořadou roli.

Přednášející se nevyhnul ani vývoji našeho pohledu na německého souseda. „Rád bych uvedl, že Benešovy dekrety často zůstávají jakýmisi symboly, které fungují zvláště ve vypjatých situacích. To souvisí s problematikou našeho hledání národní identity, v níž vystupují jako indikátory národních zájmů. Proto je pokaždé užitečné si všímat, zda diskuse o Benešových dekretech je opravdu diskusí o nich, nebo se týká právě naznačených symbolů,“ zakončil své vystoupení prof. Kuklík, aby posléze reagoval na dotazy týkající se zvláště postojů velmocí k odsunu. „Nebyl to náš vynález,“ uvedl s poukazem na to, že s ideou odsunu přišla už v roce 1942 Velká Británie. „Podpory se mu dostalo zejména z toho důvodu, že existovala představa o vytvoření homogenních národních států ve středoevropském prostoru mezi Německem a Sovětským svazem,“ ukončil setkání se studenty prof. Kuklík.