Podobu Rejhotic, součásti „Země pod Pradědem“ z přelomu 19. a 20. století, uchoval fotograf Gustav Ulrich

Druhou část výstavy nazvané Zastavený čas a spolupořádané Institutem tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty od 11. července v Bílém zámku v Hradci nad Moravicí tvoří kolekce snímků Gustava Ulricha. Představuje Rejhotice, obec z předhůří Jeseníků. Ale takovou, jak ji dnes jako místní část Loučné nad Desnou rozhodně znát nemůžeme.

Fotograf G. Ulrich (1860-1932) ji začal dokumentovat už v devadesátých letech 19. století a podal o ní zcela jedinečné svědectví. Nic o tom bychom ovšem nevěděli, kdyby na počátku třetího tisíciletí nestál jeho „objev“. Neznámé skleněné negativy se dostaly do rukou Zdeňku Mateiciucovi, podnikateli z Oder, který, i když mezi nimi oderské motivy nenašel, podnikl usilovné pátrání, aby jejich poselství odtajnil. Nakonec odhalil nejen Ulrichovo autorství, ale rovněž prostředí jeho rejhotické bělírny. Ani s tím se však nespokojil. Rozhodl se jít po stopách předků G. Ulricha a byl odměněn. V německém městě Bitburg našel s pomocí přátel a řady dalších zainteresovaných spolupracovníků jeho přímou příbuznou - vnučku Liselotte Klamt. Pro úplnou identifikaci snímků to znamenalo hlavní výhru.

Podle historika fotografie Pavla Scheuflera patří G. Ulrich z pohledu na jemu podobné autory v jiných regionech k prvním, který se tvorbou těchto dokumentů v oblasti celého jesenického podhůří zabýval. „Vyplývá to nejen z rozboru módy na oděvech, ale především to je zřejmé z životních dat fotografovaných dětí a rodičů,“ říká P. Scheufler a upozorňuje na Ulrichovo kreslířské nadání, které dosvědčuje zachovaný skicář z doby, kdy mu bylo 16 let. „Přestože skutečných momentek je v jeho pozůstalosti málo, většina snímků působí bezprostředně a živě,“ konstatuje historik fotografie a Ulrichův odkaz rozděluje do tří základních tematických okruhů. Vedle fotografie krajiny a snímků členů rodiny (dále ale též pracovníků továrny) se jeho zájem soustředil na dokumentaci rodinné firmy, jejích provozů i jednotlivých strojů.

Rejhotice (Reutenhau), krajinný ráz jejich okolí, dílčí proměny a postupný rozvoj bělírny se G. Ulrichovi podařilo zasadit též do širších souvislostí. Odtud pramení název prezentované kolekce, Altvaterland, tedy Země pod Pradědem. Zajímala ho např. výstavba železniční trati z Petrova nad Desnou (Petersdorf) do Koutů nad Desnou (Winkelsdorf), jejíž rozestavěnou část zničily v červenci 1903 povodně, přesto o rok později dokončená, záběry mostů nebo úpravy navigace. Jako nadšený turista zaznamenal též vzhled horských osad a horských chat, a to v letním i v zimním období (vůbec první horský přístřešek v podobě ochranné chýše chráněné Tabulovými skalami začal téměř na samém vrcholu Pradědu budovat jesenický odbor Moravsko-slezského sudetského horského spolku v roce 1883 - viz Minulost a současnost jesenických horských chat, Jiří Koranda, 1993).

V souvislosti s výstavou Altvaterland však zcela oprávněně vystupuje do popředí mnohem více publikace nesoucí podtitul Domov a přátelé z údolí Desné z negativů nalezených v roce 2000 v Odrách opatřená fotografiemi G. Ulricha. O její texty se společně se Zdeňkem Mateiciucem zasloužili Helga Ulrich-Matella, Friedrich Ulrich, Liselotte Klamt a Pavel Scheufler (KANT, 2002). Ti, kdo ji dosud alespoň neprolistovali, by si nadcházející výstavu neměli nechat ujít. Vždyť přináší silné příběhy, jimž na jedné straně dominuje vše zničující válka a na straně druhé vše objímající láska, v případě G. Ulricha k zemi pod Pradědem.