„V osobě prof. Milana Jelínka nás v Opavě učila velká persona české jazykovědy,“ smutní Vendulka Ottová

Na Slezskou univerzitu přišla Vendulka Brabcová skoro z nejjižnější výspy Moravy, když absolvovala mikulovské gymnázium, jehož piaristické tradice si dodnes ráda připomíná. Jak by ne, vždyť na naší univerzitě studovala nejprve učitelskou kombinaci matematika - dějepis, jejíž první obor vyměnila posléze za český jazyk. I s prof. Milanem Jelínkem!

Studium kombinace český jazyk - dějepis zahájila v roce 1996 a během něj se v Opavě poznala také se životním partnerem Tomášem, s nímž dnes vychovává syna Marka, který se nedávno těšil z prvního pololetního vysvědčení. „Se jménem prof. Jelínka jsem se prvně setkala právě v Tomášově magisterské práci, v níž se zabýval vznikem Slezské univerzity,“ přistupuje opatrně k tématu nedávného odchodu velké osobnosti našeho vysokého školství. „Osobně jsem jej pak poznala na konci devadesátých let při přednáškách a zkouškách. Ve třetím a ve čtvrtém ročníku nás osobitým způsobem provedl všemi úskalími stylistiky a vývoje češtiny,“ pokračuje Mgr. V. Ottová a při vzpomínce na výjimečného lingvistu se jí trochu podlamuje hlas. „Nevím, jestli jsem ten pravý, kdo ji má zprostředkovat,“ omlouvá se, ale už z jejích prvních slov je zřejmé, že jde o zbytečné obavy. Zástupkyně ředitele Masarykovy základní školy a mateřské školy Melč, kde po jedenáctileté praxi v tehdejší Základní škole Vítkov, Opavská působí druhým rokem, má naturel, jenž jí umožňuje sdělit o prof. Jelínkovi mnoho podstatného.

„Nechci, aby to vyznělo nějak nuceně, ale ani jedno z jeho vystoupení jsem si nenechala ujít,“ přiznává Mgr. Ottová a oceňuje Jelínkův nenásilnou formou podaný, ale přesto vysoce erudovaný výklad. „Nebyla hodina, kterou by nezačal představením nějaké hodnotné knihy. Dovedl ji uvést tak, že jsme se po ní poté mnozí sháněli, jenže to ještě nebyla doba, v níž by se všechna literatura studentům přímo nabízela,“ ohlíží se vnímavá posluchačka, již si prof. M. Jelínek pro svou laskavost a slušnost zcela získal. „Věděla jsem, že tento drobný, pokaždé usměvavý a charismatický člověk je velkou personou české jazykovědy, o to víc jsme byli udiveni, když výklad dokázal odlehčit střípky z vlastních životních zkušeností,“ připomíná si Mgr. V. Ottová. Za přímo legendární považuje třeba Jelínkův zájem na záchraně vyhynutí čelícím přechodníkům. „V zájmu zachování jejich existence jsem se rozhodl je alespoň jednou denně ve své mluvě použít. Cítíte-li to snad někdo podobně, prosím, následujte mě,“ prohlásil vážně, byť s úsměvem ve tváři, při jednom ze svých výkladů.

„Jindy zase neváhal přiznat, že ani on, jako přímý svědek dvou změn českého pravopisu, ve druhé polovině padesátých let a později v roce 1993, se někdy nevyvaruje prohřeškům proti kodifikovaným pravidlům,“ vytahuje Mgr. V. Ottová z paměti další ze zážitků, k nimž řadí, nikoliv na posledním místě, Jelínkovo vrcholně citlivé vnímání společenského a politického klimatu. „Na střední školu jsem nastoupila v roce 1989, dovedete si tedy představit, že jsem zažila pedagogy různého názorového ražení, od těch vpravdě ultralevých až k liberálním, např. typu dějepisáře z gymnázia Karla Peňáze, jehož přístup mě vedl k rozhodnutí věnovat se právě studiu historie. Proto si Jelínkovo vidění nejen Evropy západní a východní, ale též střední nosím v sobě i jako příklad projevu občanské statečnosti,“ dokládá Mgr. V. Ottová.

Sama chtěla být učitelkou už od základní školy a to, co jí Slezská univerzita dala, splnilo, jak sama říká, její očekávání stoprocentně. „Měli jsme ohromné štěstí na skutečné autority. V češtině vedle prof. Jelínka též doc. Vladimíra Šaura a dr. Vladimíra Pfeffra, v historii zase nyní už prof. Martina Wihodu, prof. Zdeňka Jiráska a prof. Dušana Uhlíře,“ vypočítává ty, kdo jí v paměti utkvěli natrvalo. „Škoda jen, že dva prvně jmenovaní v lednu tak záhy po sobě odešli,“ povzdechne si a před rozloučením v budově rektorátu prosí ještě o chviličku strpení. „Na pohřeb prof. Jelínka se 7. února do Brna nedostanu,“ objasňuje své zastavení u pietního místa ve vestibulu, kde fotografie a smuteční oznámení děkanátu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity smutnou zprávu zvěstují. Musím se s ním rozloučit tady,“ říká tiše a pak se už plně oddává úplnému duševnímu zklidnění. „Byl to velký člověk,“ čtu jí z očí.