Mezi těmi, kdo si nejvyšší oběť Jana Zajíce připomenou zvlášť intenzivně, bude i archivář Branislav Dorko

Naděje na vznik univerzity v Opavě oživené ve druhé polovině druhé poloviny šedesátých let minulého století netrvaly dlouho. Ještě dříve, než byly odsouzeny k nezdaru, přišly události mnohem pohnutější. Mladí lidé té doby si po 21. srpnu 1968 uložili do dosud neopotřebované paměti zvláště jména dvou Janů a další osudová data - 16. leden a 25. únor 1969.

O to, aby jim z ní nevymizela, se postaral 17. listopad 1989. Opavu, ale též Karvinou ověnčil přívlastkem univerzitní město, Vítkovu umožnil zvěčnit rodáka Jana Zajíce v názvu náměstí a zřízení nadace a ceny, jež je udělována právě ve dnech kolem 25. února, a znovuobnovené Matici slezské vydat knihu, jejímž autorem je absolvent Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity Mgr. Branislav Dorko, Ph.D., ředitel Státního okresního archivu Bruntál se sídlem v Krnově. Titul prostého názvu Jan Zajíc je jeho prvním publikačním činem pod uvedeným jménem, s nímž se sice narodil, ale k němuž se v důsledku rodinných peripetií vrátil až po letech. Dříve ho totiž odborná i širší veřejnost znala jako Branislava Martinka.

Když na tehdy Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity do Opavy v roce 1990 přišel, o práci archiváře se mu ani nesnilo. Původně měl totiž zcela jiné plány; v hlavě měl především muziku, a tak uvažoval o studiu češtiny a hudební výchovy v Ostravě, k němuž ale přijat nebyl. Proto se tam rozhodl pro kombinací matematiky a fyziky, nicméně na podzim 1990 neváhal s návratem do města, jež považuje, ač je rodákem z Prešova, za domovské, aby využil možnosti dýchat jeho novou akademickou atmosféru. Slevil i z původního záměru studovat češtinu nebo literární vědu a kývl na nabídku kombinace češtiny s dějepisem.

„Historie mě, jak vidíte, chytila a zanedlouho to budou už dvě desetiletí, co se prací v archivu živím,“ říká dr. Dorko, když se dnes ohlíží za jedenáctiletým působením ve Státním okresním archivu Opava, který v roce 2007 vyměnil za stejné zařízení pro sousední Bruntálsko sídlící v Krnově. Jeho odborný zájem se tím vyprofiloval na české a československé dějiny po roce 1945, a přestože velký doktorát neabsolvoval na mateřské škole, ale na Univerzitě Hradec Králové, opavská studia, od nichž se k regionální historii odrazil, si rád pro rodinné ovzduší a blízkost vyučujících i studentů připomíná.

K dějinám Vítkova se dostal už při přípravě titulu vydaného k 700. výročí první písemné zmínky o městě (1301-2001, spoluautor Zdeněk Kravar), a tak když vítkovská samospráva pojala později záměr věnovat původně drobný tisk památce Jana Zajíce, vedla k dr. Dorkovi prakticky přímá cesta. „Že nakonec až tak přímá nebude, se ukázalo záhy poté, kdy jsem se pustil do práce. Jako historik jsem cítil profesní povinnost uchopit téma celistvě, přirozeně při zachování piety a uctivosti k památce Jana Zajíce,“ přiznává autor, aby objasnil, co vedlo ke změně vydavatele, jímž se za podpory města Vítkova a Moravskoslezského kraje stala Matice slezská. „Za rozhodující tu považuji, že můj přístup po počátečních rozpačitých projevech přijali i oba sourozenci Jana Zajíce, s nimiž zůstávám v kontaktu,“ potvrzuje archivář.

Sám s odstupem 45 let pokládá absolutní oběť Jana Zajíce, stejně jako Jana Palacha a Evžena Plocka z Jihlavy, za nesmírně významný čin, jež, byť to tak zdánlivě nevypadalo, přece jen pohnul svědomím národa. „To se samozřejmě projevilo až v roce 1989,“ dodává a je si jist trvalou aktuálností jejich protestu proti lidské lhostejnosti, malosti a pokrytectví. „Poukázat takovým způsobem na hodnotu svobody jim zajistilo nesmrtelnost,“ přemítá dr. Dorko.

Roční práci na knize o Janu Zajícovi zhodnotilo nejen její vydání (2012). „Neutajím dobrý pocit z toho, že pomohla odstranit některé nepřesnosti, jež se až dosud v publicistice tomuto tématu věnované objevovaly, i ze skutečnosti, že se podařilo nalézt a zařadit množství zatím nezveřejněného obrazového materiálu. Na tom má samozřejmě podíl už naznačená vstřícnost Zajícových sourozenců, bratra Jaroslava a sestry Marty,“ konstatuje autor díla.

V současnosti se už úspěšný absolvent Slezské univerzity pochopitelně znovu věnuje jiným zadáním. Koncem loňského roku byla např. vydána výpravná obrazová monografie věnovaná městu Moravský Beroun, na níž se zásadní měrou podílel. „Chci mnohé vytěžit z nedávného studijního pobytu v Lastenausgleichsarchivu v Bayreuthu, kde jsem sledoval především osudy odsunutých Krnovanů a v té souvislosti komplexně rozebrat problematiku náhrad, jichž se v Německu dožadovali,“ přibližuje dr. Dorko nejbližší plány. Zajištění sepětí se školou, z níž vyšel, teď v rodině přenechal manželce Lucii, která je na Slezské univerzitě posluchačkou prvního ročníku navazujícího magisterského studia oboru Knihovnictví. „Ale nemohu zanedbávat ani hudbu,“ loučí se archivář z pozice kytaristy v minulosti několika hudebních formací, v současnosti pak jazzového dua (s Janem Kyjovským), tria saxofonisty Jana Tenglera a skupiny Country S.R.O.