Na roky strávené výukou na Ústavu bohemistiky a knihovnictví v Opavě Libor Knězek stále rád vzpomíná

OPAVA - Za svým dosavadním literárním dílem se v těchto dnech při příležitosti vzácných pětaosmdesátin (narozen 13. července 1929) ohlíží frenštátský rodák PhDr. Libor Knězek, CSc., zasloužilý člen Obce spisovatelů ČR, který několik let svých tvůrčích aktivit spojil též s výukou na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty.

Pro vedení posluchačů ve volitelném předmětu Literatura pro děti a mládež měl v polovině minulého desetiletí všechny předpoklady. Po studiích v Praze se věnoval zejména propagaci slovenské literatury a na dlouhou dobu se jeho hlavním působištěm stala Bratislava. Význam si uchovávají výsledky Knězkovy činnosti bibliografické (Slovenská literatura v prekladoch 1945-1966), tak přehledy literárního místopisu (Literárne prechádzky po Stredoslovenskom kraji). Samostatnou zmínku si zaslouží rovněž jeho Encyklopédia literárních diel a editorské počiny (sborníky současné české a slovenské prózy, v nichž se uplatnil též jako překladatel).

„Po příchodu do Prahy jsem navštěvoval Fráňu Šrámka a jeho anarchistické verše jsem ještě po únoru 1948 bibliofilsky za pomoci Ladislava Fikara spolu s Kamilem Reslerem vydal v Čes. spisovateli,“ zavzpomínal jubilant. „Láska k Šrámkovi mi vydržela, takže jsem pořádal jeho archiv jak pro Památník národního písemnictví, tak pro Sobotku a připravil jeho muzeum na Humprechtě,“ dodal L. Knězek při ohlédnutí za „učednickými“ lety literárního teoretika.

Vztah k literatuře mu vštípil otec, učitel, slavný svou knihovnou o více než 10 tis. svazcích. U maminky, malířky Marie Parmové-Knězkové (1889-1976), zas našel niterný smysl pro cítění výtvarné. Vždyť jejím žákem byl i Antonín Strnadel (1910-1975). Pětiletému Liborovi se na celý život vryla do mysli vzpomínka na Krajinskou výstavu moravskoslezského Pobeskydí v roce 1934. „Ale vracet se tak daleko zpět nemůžeme, to by mé povídání nebralo konce,“ vyzývá L. Knězek k soustředění pozornosti na poválečné období. „Srovnávací dějiny světové literatury a francouzštinu jsem studoval na Univerzitě Karlově u Václava Černého. Jenže brzy byl můj obor změněn na literární vědu a k ní jsem si přibral estetiku u prof. J. Mukařovského. Rád jsem se věnoval strukturálním rozborům u Felixe Vodičky, který mě přivedl ke slovenské literatuře. Neměl bych ovšem zapomenout ani na Karla Krejčího, Jana Blahoslava Čapka a Františka Buriánka,“ doplňuje L. Knězek výčet svých pedagogů.

Pro Národní muzeum v Praze organizoval Knězek výstavy (Jilemnický, Olbracht a Majerová, Bezruč) a pracoval též v jeho archivu. V roce 1952 přišla nabídka aspirantury ze slovenské literatury. Za školitele dostal Buriánka a Krejčího. „Nakonec z práce nebylo z rozličných důvodů nic (kandidaturu obhájil teprve po letech ve slovenském prostředí - pozn. autora) a slovenské Povereníctvo pre školstvo a kultúru si mě od českého Ministerstva kultury vyžádalo pro budování literárních muzeí,“ přemítá. Tak působil v muzeích Jesenského, Jilemnického a připravoval pamětní síň Rudolfa Jašíka.

Připomíná přátelství s Milošem Tomčíkem, jenž vedl v Bratislavě Klub přátel české literatury a umožnil mu po letech realizovat dva večery o Frenštátě pod Radhoštěm a jeho literatuře, s Vladimírem Petríkem, s Peterem Karvašem a s řadou dalších. L. Knězek se opravdu činil. Vedl literární odbor ve Slovenském národním muzeu, později tentýž post zastával ve Svazu slovenských spisovatelů, publikoval v časopisech, spoluzakládal Klub autorů literatury faktu a celá léta čile korespondoval s plejádou osobností české i slovenské literatury a s překladateli našich literatur…

Když pak proletíme jeho šestiletou životní kapitolu spjatou také s externím působením na Univerzitě Palackého, v jejímž závěru mu byla v roce 1986 udělena docentura, kterou však Ministerstvo školství neschválilo („nechal jsem to být, šlo mi vždy víc o robotu“), dostáváme se ke Knězkovu příchodu na opavskou akademickou půdu, kde si vyhradil, že prostor v jeho přednáškách dostaly i slovenská, krajová a regionální literatura. V jeho vlastní tvůrčí práci vyniká záslužná péče o kulturní tradice rodného Frenštátu. Knížku Krajina černá lesem s podtitulem Čtení o životě a tvorbě Bohuslava Četyny (1906-1974) střídaly díla Shledání s krajem (O Josefu Strnadlovi, 1912-1986) a Spisovatelé a výtvarníci zpod Radhoště, matčin odkaz zvěčnil v díle Život v práci i tužbách a za Cenu Martina udělovanou frenštátskou samosprávou poděkoval tituly Můj Frenštát a Ve Frenštátě mají rádi poezii.

Posledně jmenovaná kniha mu vynesla také Cenu Egona Ervína Kische za rok 2003. „Vždy jsem se snažil nepohodlnět, a tak mohu nabídnout ještě další práce - S Radhoštěm v erbu nebo řadu čtení o životě a tvorbě, do níž patří vedle již dvou vzpomenutých tituly o Františku Horečkovi (1894-1976), Josefu Kalusovi (1855-1934), Janu Drozdovi (1914-2005) a Pavlu Tobiášovi (1932-1996),“ ujišťuje plodný autor.