K připomenutí velkého díla osudem těžce zkoušeného Zdeňka Tmeje přispěl též Institut tvůrčí fotografie

OPAVA - Před dvaceti lety začala na Institutu tvůrčí fotografie působit Blanka Chocholová. Jako fotografka, absolventka FAMU a teoretička fotografie věnující se rovněž zpracování archivů předních českých autorů v té době už dlouho komunikovala se Zdeňkem Tmejem, jemuž tyto řádky patří. Velký tvůrce nás opustil před deseti lety, ale nezapomínáme.

Nedovoluje nám to jím zanechané nadčasové dílo, nedovoluje nám to skutečnost, že Institut tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty přispěl na sklonku minulého a na počátku tohoto století k jeho připomenutí. Vědom si též toho, že Z. Tmej (1920-2004) měl k Opavě zvláštní vztah. V závěru padesátých let tu byl totiž vězněn! Z trestu osmi let odnětí svobody nepodmíněně za hned pět „pracujícím lidem budujícím s nadšením svůj lepší zítřek zavrženíhodných“ trestných činů mu byl prominut jediný rok. Během těch sedmi strávených ve věznicích v Praze, Příbrami, Jáchymově, Valticích u Jičína, Kartouzích, Leopoldově a v Opavě, zbavený občanských práv, přišel o všechno a po propuštění se ocitl zcela odkázán na pomoc přátel. Ze zabaveného majetku mu nikdo nikdy nic nevrátil. Zcela logicky ani americký automobil Plymouth, jenž dostal darem a který se stal předmětem závisti ze strany StB, jež ho několik let nutila ke spolupráci…

„Unikátní svědectví Zdeňka Tmeje ve formě fotografického deníku z totálního nasazení v německém lágru ve Vratislavi (1942-1943) tvoří nejexkluzivnější a nejucelenější soubor, který v dějinách české ani světové fotografie nemá obdoby,“ potvrzuje B. Chocholová. „Díky osobitému přístupu k fotografování, invenci, ale i výjimečnému zvládnutí techniky Z. Tmej daleko předstihl svou dobu a stal se zakladatelem předválečné avantgardní fotografie. Přesto patří ke generaci fotografů, která se po roce 1948 propadla kamsi do pekel, kam ji srazily rozvíjející se socialisticko-realistické tendence v československé fotografii,“ dodává.

Pražský rodák udělal svou první fotografii - portrét matky - ve dvanácti a poprvé své práce publikoval v šestnácti letech. Na střední školu ale přijat nebyl, a tak se uchytil v Melantrichu a o něco později se dostal do ateliéru Karla Hájka (1900-1978). Vytvářel reportáže a tehdy ojedinělé „momentní“ snímky zachycující třeba dirigenty české filharmonie Václava Talicha a Rafaela Kubelíka, členy činohry a baletu Národního divadla. Na počátku čtyřicátých let, po udání, že je bez pracovní knížky, přichází totální nasazení a odjíždí do Vratislavi, odkud se definitivně vrací až v roce 1944. Rok nato pořizuje jeden ze svých nejsilnějších snímků, když se mu podaří zachytit raněného německého důstojníka na pražské dlažbě. V létě toho roku dokumentuje zničené Německo a po návratu obnovuje spolupráci s Národním divadlem.

Začátek padesátých let mu přináší naději na založení a vedení fotograficko-propagačního oddělení KSČ. Nabídku, aby se tohoto úkolu ujal s Karlem Ludwigem (1919-1977), ale zhatí zatčení a poprava toho, kdo jim ji učinil, tedy generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského (1901-1952). S Václavem Chocholou (1923-2005) tedy fotografuje divadlo a sport. Společně pracují na cyklu Koně. Autorskou smlouvu na jeho knižní zveřejnění podepisuje ovšem už ve vězení… Po návratu z něj se v polovině šedesátých let dočkává finanční podpory ze strany uměleckého svazu, v němž mu je též obnoveno členství a první polovinu sedmdesátých let věnuje cenné fotodokumentaci mizející pražské čtvrti Vysočan. Konečně v roce 1979 začíná spolupracovat s B. Chocholovou na sběru vzpomínek pro autobiografii.

„Měl jsem to štěstí stát se kurátorem výstavy Hořká léta 1939-1947 s podtitulem Evropa očima českých fotografů, kterou uspořádaly Purkrabství Pražského hradu, Ministerstvo kultury ČR, Pražský dům fotografie a Slezská univerzita. Naše metropole ji v roce 1995 viděla nejdříve, posléze byla přesunuta do Opavy, Ostravy a do Edinburghu,“ ohlíží se dnes vedoucí ITF prof. PhDr. Vladimír Birgus za souborem, který prezentoval dobová svědectví devíti českých fotografů. Se Z. Tmejem v něm své práce vystavovali Karel Hájek, Tibor Honty (1907-1968), Václav Chochola, Karel Ludwig, Jindřich Marco (1921-2000), Vilém Reichmann (1908-1991), Ladislav Sitenský (1919-2009) a Svatopluk Sova (1913-1984). „Na výstavě nebyli k vidění žádní generálové ani maršálové, ale především obyčejní lidé, kteří sami válku nevyvolali, ale jejichž životy válka radikálně změnila,“ přibližuje prof. V. Birgus.

Pokud jde přímo o Z. Tmeje, považuje V. Birgus za trvalou hodnotu jeho snímky mladých mužů ročníku 1920 a 1921, tedy stejně starých, jak byl on, zavlečených na práci pro vítězství Třetí říše do Německa. „Více než dva roky strávil v totálním nasazení, kam propašoval svůj fotoaparát a tajně vytvořil unikátní dokument o mezní situaci mladých zahraničních dělníků na práci v Německu, nucených odejít od svých blízkých do plného odcizení, zoufalství a nudy, z něhož byly jedinými krátkými úniky návštěvy vykřičeného domu pouze pro cizince,“ charakterizoval kurátor výstavy Hořká léta V. Birgus stěžejní část Tmejova díla, později v našem regionu zásluhou ITF představené rovněž kolekcí fotografií vytvořených v časovém rozpětí až do roku 1998 a naposledy souborem Zdeněk Tmej – Archiv 1936-2000. Oba tyto výstavní činy, koncepčně připravené B. Chocholovou, provázely katalogy vydané v Opavě.