Projekt Lidé Hlučínska zůstává i po letech jedním z nejvýraznějších skupinových činů Institutu tvůrčí fotografie

Jeho teoretické základy byly položeny před 20 lety, poslední fotografie vznikly před 15 lety. Projekt Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století Institutu tvůrčí fotografie (ITF) si i s odstupem času udržuje postavení jednoho z největších skupinových projektů v oblasti dokumentární fotografie u nás.

Reprodukovaný snímek Michala Kubíčka z Kozmic z roku 1998 nás i obrazově vrací do období, kdy pedagogové Jiří Siostrzonek (1954), Vojtěch Bartek (1942), Vladimír Birgus (1954) a Jindřich Štreit (1946), k nimž dále patřili Václav Podestát (1960) a Tomáš Pospěch (1974), a jejich posluchači (v katalogu vydaném k závěrečným výstavám v Opavě a v Ostravě, když už dříve proběhly dílčí, např. v Dolním Benešově, jsou jich zastoupeny skoro dvě desítky) intenzivně věnovali uchopení specifik Hlučínska a života lidí v něm. „Jsem si jist, že byl vytvořen soubor využitelný jak k výstavní, publikační, dokumentační a ilustrační činnosti, tak k sociologickým zkoumáním,“ ohlíží se J. Siostrzonek.

V čem zůstává jeho síla? „Myslím, že se i v budoucnu může stát východiskem pro inspiraci dalších tvůrců,“ míní V. Bartek, v době řešení projektu tajemník ITF. „Ocenil bych na něm, že nebyl koncipován přísně vědecky, ale že usiloval o postižení Hlučínska celou řadou subjektivních pohledů studentů a pedagogů jedné školy na to, co je na samém konci druhého tisíciletí v tomto kraji zaujalo,“ konstatoval V. Birgus. „Přínosnou se stala rovněž vzájemná inspirace zúčastněných autorů s možností konfrontace přístupů k tématu. Vzniklo tak dílo mnohých hodnot lidských i dokumentárních, o jejichž historické ceně nepochybuji, které odráží zkušenost těch, kdo se na něm podíleli, a vypovídá o jedinečnosti takového propojení školy s životem,“ potvrdil J. Štreit.

Známá jména citovaných pedagogů je potřebné doplnit o jména jejich svěřenců v projektu. Když se jimi probíráme, zjistíme, že účast v něm přijali jak posluchači ITF z míst, odkud to není na Hlučínsko daleko (z dnešního Moravskoslezského kraje), např. Dita Hornsteinerová (Pepe) z Frýdlantu nad Ostravicí, Petr Hrubeš z Havířova, Jakub Chleboun, Michal Kubíček, Martin Popelář a Vladimír Šulc z Ostravy, tak tvůrci, pro něž mohlo být Hlučínsko menší či větší neznámou (Mária Hudáková z Košic, Petr Karola ze Vsetína, Martin Kouba z Mariánských Lázní, Jiří Škabrada, Lucie Škvorová, Petr Vilgus a Kateřina Vladárová z Prahy, Zlatuše Linhartová z Teplic, Vladimír Murtin z Lučence, Evžen Sobek z Brna a Jan Světlík z Třebíče. Zahraniční charakter dalo této komunitě zastoupení Stephanie Kiwitt, rodačky z Bonnu, jejíž vyvolenou obcí se v roce 1995 stala Hať.

„Viděl jsem hospodyňky, které v dešti, v zástěře, s dřeváky na nohou a s kartáčem, práškem, kbelíkem a s hadrou drhly v sobotu ráno chodníky ke svým domovům, poznal jsem spoustu zvláštních zvyků i poetických pošetilostí. Lidé jsou tady jiní, ale krásně jiní. Je to jejich kraj, vtiskl jim ono ,prajzáctví‘ a oni mu zase dali tvář. Všem, kdo jste nám umožnili dostat kus vašeho života na film, děkujeme,“ napsal nedlouho po ukončení projektu T. Pospěch, který v rámci jeho řešení pobýval a dokumentoval v Bolaticích, Štěpánkovicích, Šilheřovicích, Oldřišově, Hněvošicích, ve Vřesině i v Sudicích.

V pozdějších letech se ITF pustil i do jiných podobných projektů (Zlín a jeho lidé, Opava na prahu třetího tisíciletí, Dvě města, dvě univerzity na hranici), přesto se Lidé Hlučínska mezi nimi dodnes těší zcela výsadnímu postavení. „Projekt provázel nelíčený zájem, obyvatelé Hlučínska se v něm poznali, byť na fotografiích všichni pochopitelně zachyceni nebyli. Ale cítili jsme, že oceňují vystižení mentality, což byla jistě ta nejlepší odměna,“ shodli se tvůrci. „I velkým osobním nasazením všech zúčastněných a jejich zanícením pro věc se celý projekt stal hledáním optimálních cest k poctivé výpovědi,“ dodal V. Podestát.