„Deset let Ústavu pedagogických a psychologických věd představuje další zkušenost,“ cítí Bohumil Koukola

Dotažení akreditace oboru Sociální patologie a prevence a vytvoření prostoru pro rychlejší rozvoj pedagogických a psychologických disciplín pokládá doc. PhDr. Bohumil Koukola, CSc., za hlavní impulsy, jež vedly k transformaci Ústavu společenských věd v Ústav veřejné správy a regionální politiky a Ústav pedagogických a psychologických věd.

Došlo k ní před deseti lety, kdy ještě obě nově konstituovaná pracoviště patřila do struktury Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě. Od vzniku Fakulty veřejných politik v Opavě na podzim 2008 pak tvoří její součásti; navíc v závěru roku 2011 byla z Ústavu veřejné správy a regionální politiky vyčleněna skupina odborných pracovníků, aby mohl vzniknout na fakultě nejmladší Ústav středoevropských studií.

„Dnes si jen málokdo uvědomuje, že osm let fungování původního Ústavu společenských věd bylo z pohledu toho, kdo tíhne k pedagogice nebo psychologii, vlastně obdobím provizoria,“ ohlíží se psycholog Koukola na dobu, kdy stál v čele tohoto pracoviště. „Úsilí všech si totiž vyžadovalo zajišťování oboru Veřejná správa a regionální politika,“ vysvětluje, ale zároveň připomíná, že koncepce kvalitního pedagogicko-psychologického bloku jako součásti studia učitelství pro střední školy byla připravována od roku 1993 za garance doc. PhDr. Vladimíra Krejčího, CSc. „Vznik samostatného Ústavu pedagogických a psychologických věd jsem tedy vnímal jako naplnění dávného snu. V tom smyslu, že ti, kdo v uvedeném bloku vyučovali, dostanou postupně šanci myslet na proměnu své role z pracovníků poskytujících pouze servis jiným oborům na ty, kdo se budou jednou moci uplatňovat přímo ve svých oborech,“ potvrzuje vizi, v níž akreditace oboru Sociální patologie a prevence představovala pouze první krok na této cestě. „Na stole ležela dlouhodobá koncepce rozvoje,“ dodává.

Aby doložil, že nešlo jen o stavění vzdušných zámků, argumentuje dlouhými roky, kdy se pod hlavičkou Ústavu společenských věd realizovaly žádané postgraduální vzdělávací aktivity pro pedagogy. „Na prvním místě bych ale ocenil kvalitu pedagogicko-psychologického bloku pro studenty učitelství. Dostávali jsme řadu signálů odjinud, že měl úroveň. Protože jsme ji chtěli ještě zvednout, uvažovalo se o proměně souborné zkoušky z těchto oborů ve státnici, jejíž absolvování by posluchačům vedle hlavních předmětů, které studovali v kombinaci jazyků, případně jazyka s historií nebo matematikou, umožnilo i uplatnění třeba v psychologii, což by je při uplatnění v praxi nepochybně výrazně zvýhodňovalo,“ konstatuje doc. Koukola, ale ví, že dnes už jde pouze o labutí píseň. „Samozřejmě si plně uvědomuji, že v letech rozmachu učitelských oborů na Filozoficko-přírodovědecké fakulty měly více než tři stovky posluchačů, z nichž jsou nyní už jen počty v řádu jednotek,“ říká bez nostalgie.

Otázka na další, už před deseti lety uvažované obory ho nezaskočí. „Samozřejmě vzdělávání a výchova seniorů, nikoliv ovšem v podobě nějaké čisté andragogiky, ale zase spíše s orientací na pedagogiku a psychologii, přiblížil bych ji k často frekventovanému Education for ageing Population, specifikuje a myslí na přípravu těch, kdo by dříve narozené uměli kvalifikovaně vést k plnohodnotnému využívání volnočasových aktivit. „A potom samozřejmě profesní poradenství,“ jmenuje další ze studijních oborů, k jejich výuce měl Ústav pedagogických a psychologických věd časem dospět.

Při dnešní práci externisty mu na „jeho“ pracovišti chybí zvláště duch identifikace těch, kdo tu působí, s tím, co dělají. „U kolegů nenalézám okouzlení oborem, hledat tu fascinaci by bylo zbytečné. Ale při pohledu na desetiletí ústavu přesto nejsem pesimistou. Jak se říká, všem dnům není nikdy konec. Bral bych tuto dobu jako jakousi výchozí zkušenost, z níž je potřeba se poučit. Přiznat si, že ne všechno se podařilo, je přece první předpoklad k lepšímu vykročení do desetiletí druhého, které právě teď začíná,“ uzavírá doc. Koukola, jenž přišel na Slezskou univerzitu už v počátečním období její existence a na vedoucích postech na Ústavu společenských věd a na Ústavu pedagogických a psychologických věd, kde vyučuje dodnes, působil až do léta 2008.