Před 20 lety dedikoval Arnošt Parsch partituru Fanfár pro Slezskou univerzitu jejímu prvnímu rektorovi

Intrada per Universitate Silesiana. Rozsahem komorní, ale přesto srdce jímající dílo skladatele Arnošta Parsche, profesora Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, jež se stalo trvalou součástí symboliky naší instituce. Dedikací rektorovi Slezské univerzity v Opavě prof. RNDr. Martinu Černohorskému, CSc., je autor opatřil právě před dvěma desítkami let.

„Kulturní dědictví národa, etnika je součástí našeho života a prostředí, v němž žijeme,“ zamýšlí se prof. A. Parsch nad vznikem Fanfár pro Slezskou univerzitu, k jejichž tvorbě přistupoval s plným vědomím skutečnosti, že v lidové hudbě slovanských etnik na Moravě a ve Slezsku se uchovaly určité prvky, které rámec čistě etnické kultury přesahují. „V některých písních můžeme nalézt melodické kroky, jež připomenou staré antické hudební památky a staré duchovní zpěvy i hudbu barokních mistrů, provozovanou v chrámech a v zámeckých sídlech,“ potvrzuje skladatel. V hudbě slezského slovanského etnika pak vypozoroval zvláštní znaky. „Mezi etnickými nápěvy, které byly pro fanfáry vybrány, jsou také dětské písně a halekačky se shodnými či podobnými melodickými prvky, jaké se vyskytují v etnické hudbě různých národů, a to nejen evropských,“ objasňuje prof. Parsch.

Vlastnímu tvůrčímu procesu předcházelo studium desítek lidových nápěvů z míst v Horním Slezsku ze sbírky Moravské národní písně Františka Sušila (1804-1868) a ze sbírky Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska sestavené Jaromírem Gelnarem (1931-1990) a Oldřichem Sirovátkou (1925-1992). „Při výběru nápěvů vhodných k transformaci na fanfárové elementy jsem vyhledával pouze melodické a rytmické útvary bez ohledu na charakter, původní účel či text písně,“ říká skladatel. Dodává, že hudba každé z fanfár vznikala jako montáž nových objektů s využitím některých melodických či rytmických kroků, případně charakteristického harmonického postoje vybraných lidových písní. Podobně A. Parsch zhodnotil několik desítek trvající zájem o prvky etnické hudby.

Rozbor jednotlivých fanfár by byl pro tyto potřeby až příliš obsáhlý. Proto se spokojme pouze s prostým výčtem lokalit vybraných národních písní, které pro komponování posloužily. „Šlo o Štibořice u Opavy, Hnojník, Kravaře, Bystřici, Bocanovice, Bukovec a blízké okolí Opavy,“ vypočítává autor skladby psané pro tři trubky (Trombe in B), dva lesní rohy (Corni in F), dva trombony a bicí nástroje (Timpani, Glockenspiel, Tamburo rulante).

Kdybychom chtěli vyslechnout všechny fanfáry bezprostředně po sobě, stačilo by k tomu jen o něco víc než devět minut. Přesto se jedná o zcela ojedinělé umělecké dílo, které reprezentuje nadmíru důstojným způsobem jak Slezskou univerzitu, tak autora samotného. „Instrumentace skladby Intrada per Universitate Silesiana navozuje na jedné straně slavnostní, jakoby barokní lesk, plný mohutných akordů umocňujících důležitost okamžiků významných pro všechny jejich posluchače a zanechávajících nezapomenutelné dojmy, na straně druhé jsou jiné části naplněny vroucí lyrickou melodikou. Celek je tedy vyvážený. Má emoční i intelektuální část a naprosto se vymyká běžným konvencím, jak tomu často u podobných účelových skladeb bývá,“ charakterizoval dílo při jeho premiérovém uvedení v Opavě na podzim 1994 hudební znalec PhDr. Artur Sommer, zakladatel Komorního pěveckého sboru Slezské univerzity.