V Antarktidě vědci nezlobí aneb Dálkový rozhovor s dr. Pavlem Kaplerem, náčelníkem České vědecké stanice J. G. Mendela (část I.)

Dostat se na ostrov Jamese Rosse znamená překonat nejbouřlivější oblast světových moří - Drakeův průliv mezi nejjižnější výspou Jižní Ameriky a antarktickým pobřežím. S dr. Pavlem Kaplerem jsme se v prosinci 2013 potkali na konferenci INAP 2013, pořádané Slezskou univerzitou. V sekci oboru Multimediální techniky přednášel o využití audiovizuálních prostředků pro dokumentaci výzkumu v antarktických podmínkách a ochotně slíbil rozhovor z dalekého jihu, až se v rámci letošní expedice Masarykovy univerzity přesune z Brna na “svou” základnu, nacházející se v království bílého kontinentu. Možnosti oboru Multimediální techniky Slezské univerzity jej zaujaly natolik, že nebyl problém domluvit se i na další spolupráci.

Pane doktore, zdravíme z Opavy na ostrov Jamese Rosse. Jaká byla tentokrát cesta a kolik kinedrylu jste během plavby spotřebovali?
Stejně jako v několika uplynulých letech jsme i letos do Antarktidy zamířili na palubě chilského vojenského ledoborce. Po nalodění objemného technického nákladu a zásob potravin v patagonském městě Punta Arenas jsme ostrova Jamese Rosse dosáhli doslova v rekordním čase sedmi dní. Díky spolehlivé předpovědi počasí se nám podařilo proplout přesně mezi dvěma tlakovými nížemi a Drakeův průliv nám byl tedy více než milostiv. Takže jsme kinedryl ani jiné prostředky pro eliminaci mořské nemoci prakticky nepotřebovali a vzhledem k tomu, že zpátky poletíme přes argentinskou stanici Marambio na ostrově Seymour, se zdá, že jsme „Divokému Drakeovi“ pro letošek unikli.

Jak probíhalo vylodění?
Uplynulá jižní zima skončila nečekaně rychle, alespoň co se teploty vzduchu týče. K velké radosti jsme “naše” pobřeží našli téměř bez sněhu. Horší to bylo s mořem, které v průlivu oddělujícím ostrov Jamese Rosse od Antarktického poloostrova zůstalo pokryté silnou vrstvou ledu. Kapitán našeho ledoborce si (při vzpomínce na lodi nedávno uvězněné v ledových polích na opačné straně Antarktidy) netroufal tak silnou bariérou prorazit. Vyloďovali jsme se proto pomocí dvou vrtulníků, což sice přineslo zejména nováčkům velké vzrušení, ale na druhé straně jsme tím přišli o velkou část sice postradatelného, ale z dlouhodobého hlediska velmi důležitého nákladu, který nebylo možno helikoptérami převézt. Vrtulníky startují z paluby ledoborce a jsou relativně malé, převezou maximálně tři pasažéry s osobními zavazadly, nebo 200 kg nákladu v podvěsu. Něco podobného jsme zažili i loni. Na lodi, bohužel již podruhé, zůstaly především komponenty připravené pro upgrade stanice, např. výkonná větrná elektrárna, sada solárních panelů, nebo nová mobilní úpravna pitné vody.

V jakém stavu jste našli zakonzervované objekty mise?
Na stanici pobýváme vždy v období jižního léta, tedy přibližně od ledna do března. Samotný hlavní ubytovací objekt i technické kontejnery snášejí mimosezónní nepřítomnost člověka velmi dobře; dílčí nutné opravy jsou samozřejmou součástí každého „odzimování“, kterého se účastní bez rozdílu všichni členové expedice. V této sezóně tedy padl další rekord, a sice plné zprovoznění stanice ještě týž den, ve kterém proběhlo vylodění.

Co člověk udělá bezprostředně po příjezdu?
Už před přistáním vrtulníku vám pracuje mozek na plné obrátky, z dálky hledáte a vyhodnocujete mocnost sněhu v okolí (je životně důležitou zásobárnou pitné vody, ale může být také značnou překážkou pro pohyb v terénu), sledujete množství a rozmístění mořského ledu, na němž závisí, zda bude možno realizovat některé druhy výzkumu, nebo zda se podaří s pomocí gumových člunů dosáhnout vzdálenějších vědeckých lokalit. Závěje v těsné blízkosti stanice zase prozradí, jak obtížné bude její zprovoznění – loni trvalo odklizení sněhu z odpadní jímky téměř dva dny, letos nebylo vůbec třeba. Po kontrole, zda je stanice obyvatelná, je třeba ihned začít s jejím zpřístupňováním: odhazuje se sníh, odšroubovávají se kryty dveří, instalují se dřevěná zápraží, sundávají se okenice. Technici se starají o přívod elektřiny (před vztyčením větrných elektráren je jejím zdrojem dieselový motor), zprovoznění vnitřních rozvodů a načerpání zásoby pitné vody z blízkého sněžníkového potoka. Mezitím se všichni ostatní zabývají vyložením a umístěním nákladu: nejde jen o osobní věci členů expedice a vědecké vybavení, ale i o zásoby paliva, potravin, nářadí a dalšího materiálu – z Antarktidy si jen tak neskočíte do obchodu, a co se zapomene, můžete přivézt až napřesrok.

Pokračování ve ČTVRTEK 27. února
Jaký je život a pracovní režim antarktické expedice? Co znamená role náčelníka?

S dr. Pavlem Kaplerem hovoří režisér Petr Jančárek,
pedagog oboru Multimediální techniky, Ústav fyziky,
Filozoficko-přírodovědecká fakulta