V Antarktidě vědci nezlobí aneb Brno vítá spolupráci s Opavou (závěrečná část rozhovoru s dr. Pavlem Kaplerem, náčelníkem České vědecké stanice J. G. Mendela)

OPAVA, ANTARKTIDA - Dostat se na ostrov Jamese Rosse znamená překonat nejbouřlivější oblast světových moří - Drakeův průliv mezi nejjižnější výspou Jižní Ameriky a antarktickým pobřežím. S dr. Pavlem Kaplerem jsme se v prosinci 2013 potkali na konferenci INAP 2013, pořádané Slezskou univerzitou. V sekci oboru Multimediální techniky přednášel o využití audiovizuálních prostředků pro dokumentaci výzkumu v antarktických podmínkách a ochotně slíbil rozhovor z dalekého jihu, až se v rámci letošní expedice Masarykovy univerzity přesune z Brna na “svou” základnu, nacházející se v království bílého kontinentu. Možnosti oboru Multimediální techniky Slezské univerzity jej zaujaly natolik, že nebyl problem domluvit se i na další spolupráci.

Jak spolupracujete s ostatními vědeckovýzkumnými institucemi a se světem mimo univerzity, tedy se soukromými firmami?
Česká vědecká stanice J. G. Mendela je sice vlastněna a provozována Masarykovou univerzitou, ale je otevřena všem vědcům, našim i zahraničním. Pracovali zde výzkumníci z Univerzity Karlovy, Jihočeské univerzity, České geologické služby, Akademie věd, Univerzity Palackého, Vysokého učení technického v Brně a dalších institucí. Své projekty zde prostřednictvím členů expedic řeší třeba České vysoké učení technické v Praze, ale i soukromé společnosti, jejichž podpory a pomoci si velmi vážíme. Pro některé z nich provádíme testování odolnosti či kvality jejich výrobků v extrémních podmínkách (např. lékařské vybavení, potraviny či zdroje obnovitelné energie), jiné nám pomáhají poskytnutím přímé materiální podpory – škála potřeb expedice je opravdu široká a v době, kdy jsou výdaje na vědu stále snižovány, je každá podpora velmi potřebná. Společným jmenovatelem mnoha případů spolupráce se soukromým sektorem je přirozeně také propagace: naše poděkování za jejich podporu nevnímáme jako poskytování reklamy pouze konkrétní společnosti, ale naopak jako způsob, jak se o české vědě v Antarktidě mohou dozvědět i lidé, kteří by se o ní jinak nedozvěděli. Další kooperaci, ať už vědeckou nebo technickou, vítáme a sami aktivně vyhledáváme – jako výborný počin a spojení spolupráce s osvětou chápeme v tomto smyslu i proponovanou spolupráci s oborem Multimediální techniky Slezské univerzity v Opavě. Doufáme, že z této spolupráce vzejde obsáhlý dokumentární film, který také díky již projevenému zájmu České televize osloví širokou veřejnost, včetně mladých lidí, které by mohl mj. motivovat ke studiu VŠ přírodovědných a technických oborů.

Potřebují vědci, aby o jejich činnosti byli informováni nejen politici, ale i „obyčejní“ lidé, tedy občané, voliči?
Financování vědy je v posledních letech stále obtížnější, z vědců se často musí stát úředníci, kteří polovinu času tráví snahou získat prostředky pro udržení svého pracoviště, místo aby přinášeli špičkové vědecké výsledky. Máme v ČR hned několik vědeckých pracovišť, na něž můžeme být náležitě hrdí. Věřím, že pro náš malý, ale odhodlaný národ je zbudování vědecké stanice v Antarktidě a ještě více její uznání na mezinárodním poli opravdovým triumfem rovnajícím se vyslání člověka na Měsíc nějakou mnohem mocnější zemí. Je třeba dát veřejnosti vědět, proč nějakou stanici v Antarktidě naše země vůbec má, k čemu je dobrá a jak skvělou práci zde naši vědci odvádějí. Nejen proto, aby honba za podporou českého antarktického výzkumu nebyla tak vyčerpávající, ale také proto, aby všichni věděli, že máme být na co hrdí a že prostředky vynaložené na tento unikátní výzkum (jakkoli jsou v měřítku státního rozpočtu titěrné) rozhodně nejsou promarněné. Všeobecná informovanost veřejnosti a zlepšení možností financování české vědy jdou tedy podle mě ruku v ruce.

Jaké je podle Vás vědomí veřejnosti o potřebách a výsledcích české vědy?
Je určitě menší, než v jiných zemích našeho kulturního okruhu. Nakonec o tom hovoří procenta, vydávaná na vědu ze státního rozpočtu... Ale dovolte k tomu osobní vzpomínku: mimo pobyt v Antarktidě jsem jen další bývalý vědec, dnes úředník, který se snaží zajistit pokračování velkého snu profesora Proška o české stanici v Antarktidě. A když z kanceláře na hony vzdálené ledovcům bílého kontinentu bojuji s mnohohlavou hydrou byrokracie, vzpomínám vždycky na jedno setkání, které mi dokázalo, že to, co děláme, má smysl a že je nesmírně důležité, aby se o tomhle jedinečném projektu české vědy dozvědělo co nejvíce lidí: loni na jaře mě po přednášce o Mendelově stanici nadšeně oslovil starší manželský pár - že před ní o české vědě v Antarktidě nikdy neslyšeli, ale že by mě rádi požádali o číslo účtu, kam by mohli posílat 30 korun měsíčně, že jim víc totiž z důchodu nezbývá, ale že by byli moc hrdí, kdyby mohli tak správnou věc podpořit… Jejich peníze jsem vzít odmítl; věřím, že způsobem, který se nijak nedotkl jejich citu. Ale jejich rozhodnutí a snahy si osobně velice vážím a dodnes mě ta vzpomínka dojímá. Takže - chceme a musíme mluvit nejen o práci našich vědců a techniků tam daleko na jihu, ale i o snech, odhodlání a houževnatosti, které pomohly stanici vybudovat, o odvaze a pokoře, bez kterých to v Antarktidě prostě nejde. A také o hrdosti, kterou můžeme a měli bychom všichni společně cítit, protože tahle úžasná stanice a celý její příběh, který se píše s každou expedicí dál, ty nejsou cizí, jsou naše, nás všech…

Co mohou pro popularizaci vědy udělat třeba pedagogové a studenti Multimediálních technik na Slezské univerzitě?
Zdaleka nejvhodnějším a nejúčinnějším prostředkem pro oslovení širokých mas a sdělení myšlenek, které v dnešní uspěchané a pomýlené době rychle ztrácejí význam, je právě film nebo televizní pořad. Nesmíme zapomínat ani na nová média, na internetové šíření informací. A pokud by vznikl dokumetární film ve spolupráci České televize se dvěma vysokými školami, Slezskou a Masarykovou univerzitou, byla by symbolika takového poselství pro dnešní roztříštěnou a nějaký smysl marně hledající dobu ještě silnější. Nejde totiž jen o vědu a její výsledky, ale také o jejich předávání...

Proč jezdíte do Antarktidy Vy osobně?
Vzděláním jsem původně bioklimatolog, ale nakonec jsem vědu přestal sám realizovat; toužil jsem jí pomáhat nepřímo – mým vysněným zaměstnáním bylo stát se průvodcem vědeckých expedic mířících někam do divočiny, nejraději do polárních krajů. A když jsem jako patriot chtěl navíc pomáhat české vědě, zdál se můj sen nesplnitelný. Ale v roce 2010 jsem narazil na internetu na inzerát nabízející místo správce-manažera vědecké stanice v Antarktidě... a to byl blesk z čistého nebe. Hned jsem věděl, že kdybych se nepřihlásil, vyčítal bych si to do konce života. Ačkoli jsem v té době neměl špatnou práci, příležitost zapojit se do jednoho z největších vědeckých dobrodružství naší doby (navíc realizovaného rodnou zemí) byla prostě neodolatelná. Ne všechno je sice v tomhle povolání tak růžové, jak by se asi mohlo zdát, ale pro mě to je i po čtyřech expedicích pořád ta „úplně nejlepší a nejskvělejší“ práce na světě...

S dr. Pavlem Kaplerem hovořil režisér Petr Jančárek, pedagog oboru Multimediální techniky, Ústav fyziky, Filozoficko-přírodovědecká fakulta.