V Antarktidě vědci nezlobí aneb jsem spíš domovník než náčelník, říká Pavel Kapler, náčelník České vědecké stanice J. G. Mendela (část II.)

Dostat se na ostrov Jamese Rosse znamená překonat nejbouřlivější oblast světových moří - Drakeův průliv mezi nejjižnější výspou Jižní Ameriky a antarktickým pobřežím. S dr. Pavlem Kaplerem jsme se v prosinci 2013 potkali na konferenci INAP 2013, pořádané Slezskou univerzitou. V sekci oboru Multimediální techniky přednášel o využití audiovizuálních prostředků pro dokumentaci výzkumu v antarktických podmínkách a ochotně slíbil rozhovor z dalekého jihu, až se v rámci letošní expedice Masarykovy univerzity přesune z Brna na “svou” základnu, nacházející se v království bílého kontinentu. Možnosti oboru Multimediální techniky Slezské univerzity jej zaujaly natolik, že nebyl problém domluvit se i na další spolupráci.

Pane doktore, co je hlavním vědeckým posláním letošní expedice a proč vlastně čeští vědci do Antarktidy jezdí?
Antarktida je kontinentem mezinárodní smlouvou výslovně věnovaným „vědě a míru“. Česká republika má privilegium být jednou ze sotva třiceti zemí světa, které zde mohou vědecký výzkum provádět. V době, kdy klimatická změna ohrožuje celou planetu, by mělo být více než morální povinností každého státu, jehož vědci jsou schopní přispět k objasnění jejích mechanismů, aby jim co nejvíce pomohl tak učinit. Česká vědecká stanice jako jediná navíc stojí v unikátním území odledněné pobřežní oázy ostrova Jamese Rosse v oblasti Antarktického poloostrova, kde se klimatická změna projevuje nejvýrazněji z celé jižní polokoule. Kde jinde by tedy měli naši vědci být? Tyto myšlenky sídlily již v druhé polovině devadesátých let minulého století v hlavě pana profesora Pavla Proška, který s podporou mnoha dalších nadšených kolegů stavbu stanice i přes mnohá protivenství prosadil. Také letos, deset let od zahájení její výstavby, je leitmotivem vědeckého bádání klimatická změna. Naši vědci v Antarktidě zaznamenávají nejen meteorologická data pro zjištění dlouhodobých trendů, ale také studují projevy klimazměny v místních ekosystémech (sledují úbytek ledovců, tání permafrostu či fyziologické reakce nižších rostlin na řízené oteplení) a snaží se rekonstruovat klima v dávných epochách analýzou sedimentů uložených na dně prastarých jezer. Stanice je ale otevřena i dalším disciplínám, které nejsou přímo vázány na výzkum změny klimatu. Proto jsou tyto zde dlouhodobě řešené klimatologické, biologické, glaciologické a paleoklimatologické projekty i letos doplněny o další vědní obory: mikrobiologii, ichtyologii, parazitologii, ornitologii či výzkum magnetorecepce (to je schopnost organismů orientovat se pomocí magnetického pole Země). Letos bude probíhat také výzkum vlivu extrémního prostředí a zátěže na lidský organismus. Šíře záběru řešených projektů ilustruje všestrannost české vědy, jejíž polární specializace se stále ještě rodí. Letošní vědecká náplň nezapomíná ani na budoucnost: mezi členy expedice jsou tři studentky a dva studenti doktorských programů, jejichž návrhy na samostatnou vědeckou práci vyhodnotila komise jako nejlepší. Aby mohli ukázat, kdo si práci v Antarktidě zaslouží, pořádá Masarykova univerzita tuto soutěž pro své studenty každoročně. „Dospělí“ vědci to mají těžší, ti si na svůj výzkum a cestu musí získat prostředky sami.

Jaký je životní a pracovní režim vědců na stanici?
Všichni bez výjimky se střídají ve službách v kuchyni – jednak se tím šetří místo kuchaře, jednak je to standardní postup na mnoha stanicích, který pomáhá udržet vysokou morálku. Služba, při větším počtu členů expedice obvykle držená po dvou, vstává první, připravuje snídani. Snídaně se vydává zároveň s budíčkem – na naší stanici je to v 8 hodin ráno chilského času (v jižním létě tedy o 4 hodiny později než doba v ČR). Služba je zodpovědná za přípravu tří jídel a pitný režim; mimo péče o žaludky svých kolegů dbá také o čistotu uvnitř stanice. Všichni se tak seznámí s vnitřním provozem a nikdo službě nepřidělává práci špatným tříděním odpadu nebo zbytečným špiněním nádobí. Po večeři, která bývá kolem osmé večerní, pak pochvala od ostatních za dobře odvedenou práci službu vždycky potěší. Po snídani a seznámení se s předpovědí počasí, která v Antarktidě určuje téměř všechno, vyrážejí všichni po své práci. Vědci míří do terénu, aby zde odebrali data naměřená nainstalovanými přístroji. Vzorky, které pak večer třídí, pečlivě popisují a připravují na transport do domácích laboratoří, kde na nich bude odveden další velký kus práce. Po večeři následuje večerní program – každý účastník expedice má jeden večer vyhrazen pro prezentaci své práce, díky které má možnost nejen šířit nové poznatky mezi kolegy, ale při diskusích také třeba najít nové možnosti mezioborové spolupráce. Nejen prací jsou však živi polárníci – rádi si zazpívají s kytarou, nebo se podívají na film; ve výběru tradičně dominuje česká klasika s nenahraditelným humorem: Cimrmani, Limonádový Joe, Postřižiny... Večerka ani jiné formy omezování nejsou na české stanici třeba, někteří vědci ostatně pracují raději v noci. Hlavní je „nerušit kruhy“ druhých a udržet maximální míru soukromí, vstřícnosti a tolerance.

Co Vaše role náčelníka? Musíte nekompromisně velet?
Spolu s techniky a lékařem tvořím podpůrný tým, který poskytuje vědcům zázemí pro jejich odbornou práci. Jsem spíš domovník než náčelník, pracuji pro vědce, jsme na stanici kvůli nim, ne naopak... Dvojice techniků se stará o chod stanice: od elektřiny přes pitnou i teplou vodu, až po teplo a čerstvý vzduch (okny se v Antarktidě nevětrá, vše řeší vzduchotechnický systém). Zároveň se starají o údržbu a vylepšení vybavení stanice, v nutných případech vědcům opraví jejich přístroje a nástroje. Já mám kromě dohlížení na efektivní chod stanice mnoho dalších povinností: zodpovídám za bezpečnost a požární ochranu, sleduji kvalitu a kvantitu uskladněných potravin a kontroluji jejich spotřebu, zodpovídám za radiovou, satelitní i internetovou komunikaci včetně předpovědi počasí. Také pomáhám vědcům plánovat delší cesty do terénu, a umožní-li to podmínky, vozím je na člunu při pobřeží na vzdálenější místa. Spolu s lékařem jsem v terénu k dispozici jako „pomocná ruka“ – ať už jde o pomoc s transportem vybavení či při odběru vzorků. Důležitý je také proces odpadového hospodářství, které zahrnuje spalování odpadu ve vysokoteplotní peci i třídění a minimalizaci nespalitelných odpadů (sklo a kov). Zbytky po spalování i nespalitelné odpady se odvážejí; čili dbám spolu se všemi ostatními, abychom zachovali Antarktidu čistou.

Zlobí Vás (jako velitele) vědci?
Mít možnost pracovat v Antarktidě je mimořádné privilegium, na expedici se tak dostanou jen vysoce motivovaní vědci a studenti, kteří si dobře uvědomují, jak drahý a vzácný je jejich pobyt zde. Mají proto dost práce se svými projekty, které musejí zrealizovat často ve vypjatém čase, jenž může kdykoli zkrátit libovůle počasí. Za takovéhoto stavu nemůže být o nějakém „zlobení“ ani řeč; s nadsázkou by se dalo říct, že kdo si hraje, nezlobí.

Pokračování v PONDĚLÍ 3. března
Tentokrát o potřebách a výsledcích vědy nebo o spolupráci s dalšími institucemi

S dr. Pavlem Kaplerem hovoří režisér Petr Jančárek, pedagog oboru Multimediální techniky, Ústav fyziky, Filozoficko-přírodovědecká fakulta.