Pozdně středověké menu historičky Hany Miketové „Med a hořčice“ se jedlo jen očima. Přesto stolovníkům chutnalo

Posluchači přednášky Mgr. Hany Miketové, jíž pro první pololetí roku ukončila své aktivity pobočka Historického klubu činná už 15 let při Ústavu historických věd (ÚHV) Filozoficko-přírodovědecké fakulty, usedli 4. června v Obecním domě v Opavě k symbolicky prostřenému stolu. Pozvala je k němu přednášející spolu s opavským Přemyslovcem Janem II.

Menu připravené na podkladě rozboru zlomků účetních knih měst Krakova a Kaziměře i účtů dvora polského panovníka Vladislava Jagielly a jeho manželky Hedviky z Anjou přiblížilo celý obřad stolování na sklonku 14. a na počátku 15. století jako protiklad boje a nabídlo oběd (prandium) se vším, co k němu tehdy patřilo. Zažívání pak zpříjemnily ukázky iluminací spisu Tacuinum Sanitas. A třebaže v období, o němž se mluvilo, zaznamenal kalendář 151 postních dnů, o půst při poutavém a vlastním výzkumem fakty doloženém výkladu doktorandky ÚHV a pracovnice expozice Cesta města Obecního domu v Opavě rozhodně nešlo.

Jan II. z ratibořské větve opavských Přemyslovců skutečně vedl poselstvo, které dojednávalo jediné setkání Vladislava Jagielly s Václavem IV., k němuž v roce 1404 došlo ve Vratislavi. Diplomat to byl protřelý a později se stal dokonce příbuzným polského krále, když se oženil s jeho neteří. Čím byl tedy v březnu 1394 při prandiu v domě krakovského hejtmana (nikoliv na Wawelu, to aby rozhovor mohl být opravdu ničím nerušený) uctěn?

„Předně rybami, mezi něž se nepočítal úhoř, podávanými zřejmě v rosolu. Samozřejmě, jak se slušelo, průzračném, i když pozdní středověk znal také aspik barevný – např. červený, to když se přidala šťáva z višní, modrý nebo zelený,“ objasňuje Mgr. H. Miketová. „Podstatnou část jídelníčku tvořila zelenina. Polské prameny jí uvádějí na 25 druhů. Ve srovnání s ní mnohem méně bylo zastoupeno ovoce, naopak všudypřítomným se stal ocet a koření, byť to vzácné, jako muškátový květ, se spolu s rýží, mandlemi, rozinkami či fíky uchovávalo v pokladnici,“ konstatuje a přechází ke dvěma hlavním produktům, které zvolila do názvu přednášky. „Med a hořčice sloužily jako základ marinády pro přípravu pečeně, samotná medovina, zmiňovaná už v legendách o počátcích polského státu a připravovaná s chmelem, kořením a ovocnými šťávami, by pak možná vydala na samostatnou přednášku,“ říká a upozorňuje na dvě evropské stravovací zóny. Jednu charakterizuje víno a olivy, tu druhou pivo, máslo, případně slanina.

Krakov byl vyhlášený devíti druhy chleba a pečiva a nabízel placky, bulky, preclíky, žitný i bílý chléb. Naše brambory zastupovalo proso, zato kaši z rýže si mohl dovolit jen panovník. „Pokud jde o maso, převládalo hovězí a vepřové, v drůbeži kapouni a slepice. Za vzácnost se považovala zvěřina. Dar Vladislava Jagielly pro Zikmunda v podobě zubra byl transportován přímo na koncil v Kostnici,“ potvrzuje Mgr. H. Miketová.

Po letmé připomínce mléčných výrobků a tuků přistupuje k poslední kapitole o nápojích. „Při enormní spotřebě soli z důvodu uchování jídla se také pořádně pilo. Od konzumace vody pro riziko z jejího znečištění brzy upustilo a ke slovu přišlo pivo a víno,“ specifikuje a představu o jejich spotřebě okamžitě dokumentuje. „Když se podíváme do soupisu dluhů královského dvora Vladislava Jagielly vůči Krakovu v letech 1405-1417, tvoří položky za pivo plných 80 procent dlužné částky,“ specifikuje a poukazem na skutečnost, že dějiny stravování se v Itálii, Francii, ale rovněž v Rakousku a Polsku postupně vydělují z dějin každodennosti, svůj výklad končí. „Budu určitě raději, když ve vás evokoval hlad, než kdyby přinesl pocity znechucení,“ uzavírá ho s nadsázkou.

Fotoreportáž z akce najdete na facebooku Slezské univerzity v Opavě.