Doktorand David Váhala oceňuje, jak příznivé podmínky univerzita pro mladé adepty výzkumu vytváří

Dva roky kurátorské práce ve Slezském zemském muzeu, pedagogické zkušenosti z výuky na Ústavu historických věd (ÚHV) Filozoficko-přírodovědecké fakulty a aktivní podíl na řešení projektů – to jsou zatímní zkušenosti absolventa oboru Historie - Muzeologie z roku 2009 a nyní doktoranda ÚHV Mgr. Davida Váhaly (1983). Už brzy se je chystá dál rozšířit.

Pod dohledem školitele doc. PhDr. Jiřího Knapíka, Ph.D., vedoucího ÚHV, píše disertační práci věnovanou výstavní a osvětové činnosti v muzeích severní Moravy a českého Slezska v letech 1945-1970. „Nikoho jistě nepřekvapí, když ji uvedu tak, že obsahovou osu vytváří pohled na prosazování linie kulturní politiky v daném období. Nicméně snažím se navíc také o postižení jiných trendů, přičemž klíčovou roli tu sehrává právě Slezské zemské muzeum,“ přibližuje Mgr. D. Váhala a upozorňuje na zásadní úskalí výzkumu. „K řadě dokumentů se lze dostat těžko, ba dokonce vůbec ne. Zůstávají totiž neevidované a nezpracované. Proto jsem měl štěstí, když jsem ve spisovnách muzeí nalezl nové či dosud neznámé prameny,“ netají mladý badatel a z dalších prací, z nichž čerpá, oceňuje především disertaci Pavla Douši, ředitele Historického muzea Národního muzea v Praze, absolventa Slezské univerzity (SU).

Než ale svou práci dovede do finiše, což plánuje na příští rok, chce Mgr. D. Váhala získat tzv. malý doktorát. „Zpracované téma lidové kultury Slezska po 2. světové válce hodlám předložit někdy v listopadu a obhajovat ho budu na Univerzitě Komenského v Bratislavě,“ říká s tím, že tato volba není náhodná. „Práce stojí na pomezí etnologie a muzeologie a na Filozofické fakultě jmenované univerzity ve slovenské metropoli je katedra, která má k tomuto zaměření blízko,“ objasňuje Mgr. Váhala a dodává, že rigorózní řízení, jež pro něj představuje završení čtyřleté přípravy, by mělo být zhodnoceno rovněž veřejně, a to vydáním monografie.

Pro výzkum už stejnou dobu plně využívá možností studentské grantové soutěže na SU. „V prvních dvou letech šlo o projekty společné, teď už jsem po dva roky podal další sám,“ pochvaluje si příležitost pokrytí nákladů na studijní pobyty, případně účast na konferencích. „Když k tomu přidáte opavské kulturní klima, myšleno ve vztahu k muzeu a archivům, je Opava pro lidi mé profesní orientace netoužící po velkých centrech ideálním působištěm,“ potvrzuje a volby oboru rozhodně nelituje. „Největší předností studia muzeologie je tu její praktický charakter umožňující plynulý přechod do praxe,“ ilustruje na vlastním příkladu.

V ročníkové práci se Mgr. D. Váhala zabýval technologií čištění v muzejní konzervaci (vedl ho Mgr. Antonín Šimčík), v magisterské uchopil problematiku propojení historie s muzejní konzervací a sledoval korozní agresivitu působící na budovu, ale i sbírkové fondy Zemského archivu v Opavě. „Pod vedením doc. Ing. Miloše Zapletala, Dr., jsem využíval též posledních poznatků, konkrétně matematického modelu vzniklého v Oxfordu,“ prezentuje a je rád, že se jeho současné výzkumné úsilí při dokončování rigorózní a disertační práce může prolínat. Za deset let studia a dalšího působení se navíc novojičínský rodák cítí už v Opavě jako doma.

Spolu s dalšími třemi odbornými pracovníky ÚHV patří Mgr. D. Váhala k autorům čerstvě vydaného titulu Vademecum muzeologie. Publikace charakteru příručky či průvodce vznikla v rámci centralizovaného rozvojového projektu a je na ÚHV první svého druhu. „Poslední skripta tu napsal nezapomenutelný Josef Beneš,“ připomíná a očekává, že obsah monografie rozproudí odbornou diskusi nad aktuálními otázkami muzejnictví. „Vždyť pociťujeme její akutní potřebu,“ loučí se doktorand ÚHV a těší ho příslib, že na zpravodajském portále SU se Vademecum v nejbližší době stane předmětem samostatného textu.