Mečislav Borák a Ivan Halász se vyslovili k tématu výzkumu politických, ekonomických a intelektuálních migrací

Workshop na téma „Rusko a střední Evropa z pohledu zkoumání politických, ekonomických i intelektuálních migrací“ uspořádalo 7. listopadu pro posluchače navazujícího magisterského oboru Středoevropská studia Centrum empirických výzkumů Fakulty veřejných politik. Jeho program se ukázal natolik obsažným, že se na všechna vystoupení ani nedostalo.

Za pořádající pracoviště, nejmladší ve struktuře nejmladší součásti Slezské univerzity, jej uvedl jeho vedoucí sociolog PhDr. Dušan Janák, Ph.D., aby bezprostředně poté představil dva z jeho protagonistů. Pozvání k workshopu přijali Mečislav Borák, kmenový profesor Ústavu středoevropských studií (ÚSES), a jen nedávno profesorem jmenovaný Ivan Halász, který na ÚSES vyučuje externě, když jeho hlavním působištěm je Maďarská akademie věd a Národní univerzita veřejných služeb v Budapešti. Už to dávalo tušit, že jde o setkání výjimečné, snad neopakovatelné. Stalo se; vymezený dvouhodinový časový prostor k němu nakonec nestačil.

Nebyl by to M. Borák, kdyby výzkum migrací nezasadil do širších souvislostí a dimenzí, jak mu to umožňují rozsáhlé zkušenosti s řešením projektů věnujících se hledání obětí represí na území Ruska a Sovětského svazu. Jeho výklad provázela prohlídka elektronického zdroje http://gulag.szmo.cz/ spravovaného Slezským zemským muzeem. „Pětiletý projekt Grantové agentury ČR Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918-1956) sice končí, náš výzkum ovšem nikoliv,“ uvedl a objasnil genezi bádání i jeho peripetie. „Ačkoliv se u nás začalo ve srovnání se sousedními zeměmi opožděně, trvá výzkum už 15 let,“ konstatoval a vysvětlil obtížnou situaci badatelů. „Zatímco v průběhu devadesátých let byly fondy archivů v Rusku dostupné, v novém století se podmínky v tomto směru podstatně zhoršily,“ řekl prof. M. Borák a kriticky se vyjádřil rovněž k tomu, jak dlouho trvalo, než byl výzkum obětí represí na našich oficiálních místech schválen.

Přesto byl sám v pravý čas na správném místě. „Pouhých několik dnů poté, kdy sovětský představitel M. S. Gorbačov v dubnu 1990 poprvé přiznal pravdu o zločinech v Katyni, jsme v Katyňském lese natáčeli. Scénář prvního filmu na toto téma byl tehdy již hotov,“ připomněl a počátek výzkumu osudů našich obětí represí v SSSR zasadil do období 1990-1992, kdy probíhal proces schvalování zákona o odškodnění těch, kdo tam byli zavlečeni po válce. Když představil některé díky řešení projektu vzniklé publikace, slíbil, že nezůstanou posledními, a vyzval mladé posluchače, aby uvažovali o možnostech, jaké tento výzkum nabízí i jim. „Na toto téma si jistě můžeme blíže promluvit v předmětu Komparace totalitních režimů, který tu je, jak dobře víte, vyučován pro studenty závěrečného ročníku navazujícího magisterského stupně oboru Středoevropská studia,“ upozornil.

„Systém vyhnanství přinášel situace vskutku bizarní. Neznámými nejsou ani případy, kdy vyhnanci¨pracovali ve veřejné správě země svého vyhnanství a podíleli se na formální podobě hlášení o tom, jak průběh výkonu jejich trestu probíhá,“ reagoval v závěru diskuse k prvnímu vystoupení na otázku dr. D. Janáka druhý z řečníků prof. I. Halász. Dále se ovšem soustředil na hlavní téma svého příspěvku, ruskou bělogvardějskou emigraci v Maďarsku. Vždyť se stala předmětem jeho první disertace na počátku devadesátých let, kdy ho jako absolventa právnických studií zaujala problematika mocenské struktury bílých generálů občanské války. „V pohledu na její výzkum se dnes mohu považovat za pionýra,“ přiznal prof. I. Halász a zdůvodnil, proč ruská bělogvardějská emigrace hledala útočiště v Budapešti.

„Pro chladné rusko-maďarské vztahy před rokem 1918 by se mohlo zdát, že to je nelogické. V kulturních kontaktech ale tento chlad tak plně neplatil. A Maďarsko mělo navíc vlastní zkušenost s červeným terorem,“ připomněl s tím, že právě způsob, jakým se s Maďarskou republikou rad vypořádal Miklós Horthy, pozdější hlava maďarského státu, pravicové části ruského protibolševického tábora a zejména jeho monarchisticky orientovaným osobnostem imponoval. „Maďarsko však sloužilo jako jisté zázemí pro pravicové emigranty i z jiných evropských zemí také proto, že bylo zemí s poměrně levnou životní režií,“ potvrdil prof. I. Halász a popsal vývoj meziválečných vztahů maďarské veřejnosti k nim. „Od sympatií a podpory vedl s klesající kvalitou osobností emigrace až k nedůvěře,“ zakončil své vystoupení, přičemž zdůraznil, že čtyř až pětitisícová ruská emigrace v Maďarsku byla, pochopitelně s výjimkou té trianonské v podobě návratu statisíců Maďarů do jejich, územím okleštěné země, největší podobnou skupinou.

Připravené vystoupení dr. D. Janáka bylo pro nedostatek času odloženo na neurčito. „Ani mě to nemrzí, už jsem ho slyšel,“ vyjádřil se k tomu lakonicky sám vedoucí Centra empirických výzkumů a moderátor workshopu. „To podstatné jste už vyslechli,“ rozloučil se s posluchači.

Foto: Kolegové prof. Ivan Halász (vlevo) a prof. Mečislav Borák při zahájení workshopu Centra empirických výzkumů Fakulty veřejných politik věnovaného problematice migrací.