Něco nového nelze vyloučit ani u takového barda, jakým byl Petr Bezruč, nastínil literární vědec Michal Kosák

 OPAVA – Hned v úvodu své přednášky Ke genezi Slezského čísla Petra Bezruče vnesl 25. listopadu Mgr. Michal Kosák, Ph.D., do duší posluchačů velké napětí: „Naše setkání bude mít dvě části – v první si připomeneme několik všeobecně známých skutečností o Petru Bezručovi a jeho díle, ve druhé vám pak představím nový objev ohledně Slezského čísla,“ nastínil literární vědec z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR fakt, že nikdy nelze vyloučit něco nového ani u takového barda, jakým byl Bezruč a 110 let poté, kdy Herbenovo první číslo Besed Času s podtitulem Slezské číslo vyšlo.

Michal Kosák, textolog, editolog a literární historik, přijel do města, jehož jedním ze symbolů je právě básník Petr Bezruč, přednášet na půdu Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě o nových poznatcích, které jeho práce přinesla. Přednáška tak přilákala nejen řadu studentů, ale také pedagogů Ústavu bohemistiky a knihovnictví. Průvodcem setkání připraveného opavskou pobočkou Literárněvědné společnosti AV ČR se stal literární historik a pedagog Mgr. Martin Tichý, Ph.D.

Cesta Bezručových básní k prvnímu tištěnému vydání
Poté už M. Kosák v krátkosti popsal spletitou cestu Bezručových básní do prvního uceleného tištěného vydání. Připomněl, že vše odstartovaly v roce 1899 návrhy na vydání J. R. Vilímka, spolku Ondra i Jana Herbena, následovala častá korespondence mezi Petrem Bezručem a dalšími, např. J. S. Macharem, až se začalo rýsovat Slezské číslo, redigované Janem Herbenem, aby konečně v roce 1903 vyšlo tiskem a hned se stalo předmětem uznání i přísné kritiky.

Po těchto základních informacích přišel čas i na odhalení avizovaného překvapení: „Při procházení dosud neprobádané části pozůstalosti Jana Herbena jsem si na rubové straně smutečního oznámení o úmrtí Josefa Guba všiml nějakých poznámek. Při podrobnějším zkoumání jsem zjistil, že se jedná o ediční poznámky ke Slezskému číslu,“ ukončil napětí posluchačů Michal Kosák a pokračoval: „Jsou tu tři vrstvy (čtvrtá pak byla vydaná, pozn. autora), jak postupně Herben koncipoval Slezské číslo a zařazeny či naopak vypuštěny jsou tu i takové básně, které se objevily až později v některém vydání Slezských písní, nebo se tištěné neobjevily nikdy.“ Jako příklad uvedl báseň Den Palackého. Jeho posluchači ale odhalili i další podobné tituly, např., Kovkop, Resignace, Hus či Střebovský mlýn, který poprvé vyšel až ve vydání z roku 1928. Ale Michal Kosák pokračoval: „To znamená, že Slezské číslo je především výběrem básní Jana Herbena a nikoli Bezruče a od samého počátku bylo koncipováno ne tak krotce, jak potom vyšlo. Byly do něj zpočátku zařazovány i básně, kvůli kterým hrozila konfiskace.“

Jak už bylo naznačeno, v průběhu příprav Slezského čísla zařazoval a také vyřazoval Herben básně podle toho, jak mu je Bezruč posílal. Také je ale přesouval. Soubor sestavoval do tematických segmentů a některé předimenzované buď rozdělil, nebo básně z nich prostě přesunul do těch slabších. To je příklad bloku Těšínsko, který se nakonec rozdělil do dvou: Návrat do rodné země a Na Těšínsku. Dalším příkladem takového pohybu je báseň Ondráš, která se nakonec ocitla v tematicky úplně jiném segmentu.

Které vydání je nejautentičtější?
V následné diskusi nejprve doc. PhDr. Jiří Urbanec, CSc., poděkoval Michalu Kosákovi za úsilí, s jakým se Bezručovi věnuje, zvláště pak ve chvíli, kdy je jeho dílo zpochybňováno a dokonce zesměšňováno. V závěru svého krátkého vstupu pak vyřkl otázku: „Které vydání Slezských písní je vlastně nejautentičtější a nejvíce odpovídá tomu, jak by je koncipoval sám Bezruč? Současně přítomné seznámil, že se od šedesátých let za toto vydání považuje to z roku 1928, tedy nejrozšířenější.

Na jeho slova navázal Martin Tichý, který souhlasil s názorem, že takové vydání neexistuje, protože všechna jsou ve své podstatě kompozicí někoho jiného a každý editor k Slezským písním přistupoval trochu jinak.

Závěrem Michal Kosák odpověděl, že tento problém vyvstal nejznatelněji právě v šedesátých letech, ale jakýkoli závěr neleze prakticky ověřit, protože neexistuje rukopis. „Určit kanonizované vydání je všeobecně velmi problematické a v případě Slezských písní dvojnásobně. Prakticky všechna vydání jsou akceptována a současně kritizována. V minulosti už byly stavěny různé způsoby výkladu autentičnosti díla, ale i ty jsou často ve vzájemném protikladu podle názoru toho kterého literárního vědce,“ uzavřel rozpravu nad Slezským číslem potažmo Slezskými písněmi lektor večera.