Přednáškou o poutnictví si Marie Schenková připomněla, že její životní pouť se kloní k významnému jubileu

V rámci výstavy Znamení vertikál se nad očekávání početní zájemci o fenomén poutnictví ve Slezsku 5. prosince sešli s historičkou umění PhDr. Marií Schenkovou, CSc. Na její přednášce převažovali mladí posluchači; udělali jí radost, protože, aniž by to tušili, „oslavili“ s ní jak prezentované téma, tak nadcházející jubileum její individuální životní pouti.

Na půdě Slezského zemského muzea, jemuž oslavenkyně věnovala mnoho tvůrčích sil při správě bohaté uměleckohistorické sbírky, při pořádání výstav, jež nejprve pečlivě zpracované poklady muzejního fondu představovaly veřejnosti, stejně jako při badatelských aktivitách spojených s hledáním a novým mapováním stavu památek ve Slezsku, ale nejednou rovněž za jeho hranicemi, vyzněl její výklad jako důkladně zvládnutý a vnitřně prožitý sólový part. Ostatně profesní odpovědnost patří k těm rysům, jež její práci nikdy nechyběla; ba právě naopak, byla následováníhodným příkladem i pro ty, kdo po podobném uplatnění třeba jen dílem pokukovali. Obsáhlé znalosti a zkušenosti mohla PhDr. M. Schenková, CSc., později využít také v akademickém prostředí a v podobě předem netušené nabídky se s nimi podělit se studenty historických oborů na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity. Na její laskavý přístup dodnes mnozí z dřívějších absolventů s vděčností vzpomínají.

Vysoce lidskou dimenzi prosazovala ve svém poslání už od počátku odborné dráhy. Pamětníci jejího působení na zámku v Hradci nad Moravicí z řad externích průvodců, které společně s Janou Dubovou (Indrovou) vyškolila, si to, co se od ní naučili, stále uchovávají. Podobné platí o účastnících odborných setkání konaných přímo v prostorách uměleckohistorického pracoviště Slezského zemského muzea v dobách, kdy navazování kontaktů nebylo tak snadné. Tehdejší Slezské muzeum právě zásluhou PhDr. Evy Klimešové a dr. M. Schenkové vykonalo mnoho pro neformální koordinaci činnosti lidí téže profese v zařízeních napříč celým krajem. Pokud bychom v tomto směru chtěli uvést příklad zcela konkrétní, nabízí se poukaz na pomoc rodícímu se Domu umění v Opavě (činnost zahájil na jaře 1974), v jehož výstavní dramaturgii se už od druhé poloviny sedmdesátých let projevuje úzká spolupráce se Slezským muzeem. Výstava secesních plakátů z muzejních sbírek uspořádaná na počátku roku 1976 a doplněná o zápůjčky secesních šperků z Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou je toho dokladem.

Touha důvěrně poznat umění Slezska, zvláště to barokní, v širokém kontextu vedla k četným cestám PhDr. Schenkové na Šumpersko i Bruntálsko, podobně ovšem též východním směrem. Získané poznatky se jí nakonec podařilo plně zhodnotit a natrvalo uložit v titulech Barokní malířství a sochařství v západní části českého Slezska (2001) a Barokní malířství a sochařství ve východní části českého Slezska (2004). U obou figuruje jako spoluautor PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D., nyní vedoucí oddělení památkové péče a muzeologie Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, v případě titulu Malířství a sochařství 19. století v západní části českého Slezska (2008), jenž je stále k dispozici, je na jeho obálce uváděn kolektiv autorů.

Zájem o problematiku poutnictví je u PhDr. M. Schenkové dlouhodobý. Zkoumá ji ze všech pohledů, poutní místa ve Slezsku důvěrně zná a její výklad o nejednom z nich by vydal na samostatnou přednášku. „Na tak detailní pohled prostor pochopitelně nezbývá, ale přesto se domnívám, že celkové pojednání o tomto fenoménu k výstavě Znamení vertikál patří,“ uvedla historička umění na úvod setkání s poutnictvím a po úvodním historickém exkurzu a postižení smyslu putování poutníků ke svatostem a milostným obrazům provedla posluchače poutními místy západního i východního českého Slezska. Už dříve její osobní zainteresování do tématu výstavy Znamení vertikál z pozice kurátora veřejně ocenil i doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D., s nímž a dále též s PhDr. Daliborem Prixem, CSc., se před časem zasadila o vydání studie věnované opavské konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie (2000).

Když se téměř před 35 lety postarala o uchování uměleckého odkazu Valentina Držkovice a Josefa Šrámka (Profil, 1979) a zahajovala v opavském Domě umění výstavu z tvorby prvně jmenovaného, vyznala se z niterného vztahu k výtvarné kultuře Slezska. „Přinesla hodnoty, jež byly dlouho opomíjeny, ať už vědomě či častěji spíše nevědomě. Vždyť z přirozených center to sem bylo vždycky daleko. Proto považuji za velký úkol tyto hodnoty v souvislostech celonárodní kultury neúnavně připomínat,“ řekla tehdy. Dnes k tomu může dozajista dodat, že k postupnému naplňování náročně stanoveného zadání sama výrazně přispěla.