Historik a archivář Zdeněk Kravar říká: Při své práci nalézám stále dost neoraných polí

OPAVA - Mgr. Zdeněk Kravar, Ph.D., byl ještě před několika týdny v zajímavém postavení. Tedy ve vztahu ke Slezské univerzitě. Historik a pracovník Zemského archivu v Opavě byl totiž zároveň studentem – teprve nedávno obhájil a získal titul doktora (Ph.D.) a zároveň na škole příležitostně učil – přednáší v rámci kurzů univerzity třetího věku. Také v tomto semestru předával dříve narozeným trochu ze svých bohatých znalostí, jeho přednáška konaná 29. listopadu nesla název Specifika historického vývoje Hlučínska. Po jejím ukončení si Zdeněk Kravar našel chvilku na rozhovor.

O čem jste posluchačům univerzity třetího věku vyprávěl?
Tématem přednášky byl nástin historického vývoje hlučínského regionu, dnes ležícího převážně v okrese Opava, jehož svérázné osudy zejména v uplynulých dvou staletích nemají paralelu s podobně velkým územím v dnešní České republice. Termín „Hlučínsko“ je novým označením, protože se začal používat teprve v období první Československé republiky po roce 1920. Teprve povýšení města Hlučína na správní centrum (okresní město) bylo příčinou používání jeho jména pro celou oblast. Historický vývoj Hlučínska je možné sledovat z dochovaných archivních pramenů. Žádná jiná oblast České republiky se nenachází v situaci, kdy se dokumenty o její historii nacházejí na území hned několika sousedních států – kromě ČR také Polska a Německa.
Také po roce 1948 si Hlučínsko uchovalo svou svébytnost, což potvrzuje dodnes zažité označování zdejších obyvatel slovem „Prajzáci“. Zpočátku převážně negativní význam toho slova se po roce 1989 stal východiskem při utvoření specifického hlučínského regionu, který se prezentuje především v kulturní oblasti. Vedle aktivit Muzea Hlučínska v Hlučíně se na rozvoji kulturního a společenského života v regionu záslužnou měrou podílí Sdružení obcí Hlučínska, svým ideovým obsahem a teritoriálním rozsahem ojedinělá organizace v rámci České republiky.

Jak se přednášková činnost na univerzitě propojuje s vaší prací v archivu?
I když jsem původním vzděláním pedagog, v roce 1995 jsem vystudoval němčinu s aprobací pro střední školy na Ostravské univerzitě, nikdy jsem neučil. V Zemském archivu v Opavě pracuji od roku 1995, kdy jsem zde mohl právě z důvodu znalosti němčiny vykonávat náhradní/civilní vojenskou službu. Teprve poté, co jsem se stal archivářem a po vystudování oboru historie na Slezské univerzitě, mohu se o své znalosti a zkušenosti podělit také s publikem. V uplynulých letech jsem si připravil několik přednášek pro univerzitu třetího věku a několikrát jsem vystoupil před archiváři v Německu. Pokud někdo o historii píše, předpokládá se, že se také účastní konferencí, kde může výsledky své práce prezentovat nejen písmem, ale i slovem. Při všech těchto vystoupeních se do jejich obsahu promítá moje archivářská profese a archiv. Myslím, že je to především důraz na informace o archivních pramenech k problematice, o níž referuji. Moje profesní zaměření mi poskytuje tolik témat a námětů, že se neobávám situace, kdy bych pracně přemýšlel nad tím, co zajímavého bych mohl z archiválií připravit.

Regionální historie je hlavní náplní vaší práce, nebo váš zájem zabírá i jiné oblasti?
V Zemském archivu v Opavě mám na starosti správu fondů z období okupace a druhé světové války. Při práci s archiváliemi z doby, kdy na území, jež dnes patří pod Zemský archiv v Opavě, byla zavedena německá správa, nalézám ještě stále dost „neoraných polí“ a zjišťuji, že je dochováno značné množství materiálu, který na své využití teprve čeká. Práce archiváře nespočívá pouze v tom, že někde oprašuje balíky starých spisů, i když fyzická ochrana písemností je rovněž důležitá. Podstatou archivní činnosti je zpracování archivních fondů tak, aby k nim měl uživatel, tedy badatel, co nejsnadnější přístup. Ten je umožněn především vhodnou evidencí písemností a jejich inventarizací. Protože z mého období (okupace) již nebývají časté nově nalezené přírůstky, věnuji se reinventarizaci archivních fondů, které byly v poválečné době zpracovány tak, že je to z dnešního pohledu již zastaralé. V této souvislosti mě ještě čekají některé významné fondy okupačních úřadů, jako například Vládního prezidenta v Opavě či Oberlandráta v Moravské Ostravě.
Využívání archiválií z více archivů v několika zemích s určitým cílem nebývá tak časté, proto jsem rád využil možnosti se jednoho takového výzkumu zúčastnit. Před několika lety byl uzavřen celostátní projekt, jehož cílem bylo postihnout personální obsazení úřadů v tzv. Sudetské župě. Na tento výzkum byl opavský Zemský archiv a jemu podřízené okresní archivy, které se nacházejí na území bývalých Sudet, přirozeně napojen. Měl jsem možnost opakovaně navštívit Německý spolkový archiv v Berlíně, a proto mohu říci, že se v tamějších archiváliích poměrně dobře orientuji. Našel jsem tam mnoho materiálů, které německého historika až tak nezajímají, protože se týkají vzdálené oblasti Sudet, dnes navíc součásti jiného státu. Jak jsem zjistil, s písemnostmi uloženými u nás je lze vhodně propojit a využít.
Druhou podstatnou část mé pracovní náplně tvoří matriční agenda a genealogické rešerše. Zájem o vlastní předky a sestavování rodokmenů se těší stále větší oblibě a matriky jsou bezpochyby nejvhodnějším a nejvyužívanějším druhem archiválií, které jsou v regionálních archivech uloženy. Když jsem v archivu začínal, byly matriky předkládány ke studiu v naší badatelně. Nápor byl značný, v letních měsících přijížděli také Němci a Američané, kteří mají v naší oblasti své kořeny. Dnes je situace zcela jiná. Před pár lety byla dokončena digitalizace matrik a ty jsou dnes online bezplatně přístupné na webu archivu. Podobným způsobem nyní pracujeme na zpřístupnění historických pozemkových knih. Ubývá náročných genealogických rešerší, ale na druhé straně se objevují žadatelé, kteří nám opakovaně píší, když potřebují poradit – něco přečíst, přeložit apod. Tyto dotazy řešíme obratem a je potěšující, když si badatel pochvaluje, jak při hledání předků pomocí našeho webu dobře postupuje. Tohle je potvrzení opodstatněnosti naší práce.
Jak vidíte, psaní o historii tvoří jen malou část pracovní náplně archiváře a vlastně ani jeho náplní být nemusí. Rád však tuto možnost využívám a baví mě i vyloženě populární přístup k historii. Se dvěma kolegyněmi připravujeme pro regionální noviny každý týden článek o osobnostech z Opavska. Seriál běží už od roku 2007, takže to je dohromady více než 250 portrétů a je stále těžší hledat mezi polozapomenutými rodáky z Opavy nebo připomenout osobnost, která se v Opavě nějak proslavila. Vždycky mi udělá radost, když na nějakou takovou zapomenutou osobu narazím a zjistím, že o ní bylo napsáno něco před druhou světovou válkou a třeba německy, takže českému čtenáři je naprosto neznámá. Potěšující bývají také reakce potomků či příbuzných těchto osob, kteří žijí v jiných koutech republiky nebo v zahraničí.

Před několika týdny jste převzal diplom doktora historie. Je to pro vás dosažení jistého pracovního mezníku, nebo spíše logické vyústění dosavadní vědecké a badatelské aktivity?
Doktorát jsem zahájil ihned po ukončení studia historie na Slezské univerzitě, tedy v roce 2003. Jak už to tak bývá, když člověk studuje při zaměstnání, je obtížné plnit stanovené termíny. Také já jsem proto studium přerušil a svou dizertaci jsem dopsal teprve v minulém roce a obhajoval letos v únoru. Pro mou profesi nemá doktorát žádný praktický význam, ale osobně to samozřejmě potěší, navíc, když jsem studium dokončil po tak dlouhé době.

Jakým tématem jste se v doktorské práci zabýval?
Původně jsem si za téma zvolil archivnictví v českém Slezsku do roku 1945, ale poté jsem je omezil na dobu okupace a tedy na dobu existence Říšského archivu v Opavě, který existoval v letech 1939-1945. Velkou roli zde hrály mé badatelské pobyty v Berlíně v letech 2006-2008, kdy jsem mohl prostudovat archiválie německé říšské archivní správy, k nimž bych se asi jinak dostával obtížně.
Jak vidíte, zase se v tom objevuje archiv, nyní dokonce jako hlavní motiv. Mezi našimi archivními fondy je nejen Říšský archiv v Opavě, ale spravujeme také písemnosti Říšského župního muzea v Opavě. K oběma těmto fondům jsem zpracovával inventáře a o obou institucích jsem přednášel pro posluchače univerzity třetího věku v roce 2011. Protože svou dizertaci jsem psal německy, rád bych o opavském říšském archivu pojednal i v češtině a toto téma chci spojit právě s blízkou institucí muzea v době nacistické okupace. Doufám, že se mi tento plán povede naplnit.

Bydlíte v Malých Hošticích, nepracujete na nějaké publikaci o historii této obce?
S radostí sleduji rostoucí počet publikací, které byly v uplynulých letech vydány o dějinách obcí na Hlučínsku nebo se nějakým způsobem k Hlučínsku váží. Zřejmě brzy přijde doba, kdy bude každá lokalita na Hlučínsku mít svou knihu o vlastních dějinách. Také tím má podle mého názoru Hlučínsko jako region v rámci ČR mimořádné postavení. Napsat dějiny obce do nějaké shrnující publikace je práce, kterou jednotlivec asi těžko může zvládnout v nějakém rozumném termínu. Autoři většiny dějin obcí na Hlučínsku – manželé Plačkovi a Václav Štěpán – jsou důchodci a mohou si dovolit takové práci věnovat třeba jeden rok, což já nemohu. Prozatím tedy spíše sbírám materiál a tu a tam něco menšího z dějin Malých Hoštic napíšu, třeba do vlastivědného časopisu „Hlučínsko“, který vychází již dva roky pod hlavičkou Muzea Hlučínska. Ale pokud bych se někdy rozhodl a napsal knihu o dějinách jedné lokality, tak by to byly rozhodně Malé Hoštice.

Nejen chlebem je člověk živ. Co vás zajímá kromě historie, čím se bavíte?
Na rozdíl od úředníků, kteří tráví většinu své pracovní doby v kanceláři, je práce archiváře pestřejší a vyžaduje i fyzické nasazení, například při přesunech archiválií. Přesto člověk na sobě sedavé zaměstnání pociťuje, a tak se to snažím vyrovnávat pohybem. V tomto ohledu je pro mě ideální formou relaxace kolo. Dnes lze bez omezení jezdit i do blízkého polského pohraničí, kam rád vyrážím, protože Hlubčicko je celkem zapomenutý kraj bez velkého provozu, a proto pro cyklistiku ideální, i když zde nejsou cyklostezky. Víkendy jsou nejlepší někde v horách, na výšlap mi stačí blízké Jeseníky a Beskydy. Předloni jsem se opět zkusil postavit na lyže a kupodivu jsem to po 20 letech ani moc nezapomněl.
Rád jsem chodíval vždy do opavského filmového klubu, i když po jeho přestěhování z Elektry do Míru tam moc často nechodím, možná je to i nabídkou filmů a už asi nejsem tak „náročný divák“, nevím. Myslím, že v Klubu Art v Obecním domě už se filmy nepromítají, tam se mi líbilo, že si člověk mohl k představení dát i pivo. Na koncerty chodím málo, to mám raději v létě někde pod širým nebem. Ale nedávno jsem byl na koncertě Olympicu v Ostravě a odcházel jsem naprosto spokojený. Pokud by ještě jednou přijeli Rolling Stones, určitě bych si sháněl lístek.
Kolem domu je pořád co dělat a je třeba tomu obětovat některé víkendy, ale to mi nevadí. Baví mě práce na zahradě, ale je pravda, že ta už je dnes daleko menší než před lety – polovinu jsme už zatravnili. Sice dnes většinu zeleniny stejně nakupujeme v Globusu, ale feferonky si stále pěstuji svoje.