„Ztrátu z odchodu V. Havla násobí porovnání vzpomínky na něj s realitou,“ říká Petr Jančárek

Přes obecně prospěšnou společnost Člověk v tísni, k jejímž spoluzakladatelům patří, vedla cesta Ing. Petra Jančárka k prvním kontaktům s Václavem Havlem, k nimž došlo v roce 2003 poté, kdy první český prezident opustil svůj úřad na Pražském hradě. Tehdy Ing. P. Jančárek nemohl ani tušit, jaké intenzity dosáhnou a jaké výsledky navázaná spolupráce přinese. Jeho dva dokumenty o V. Havlovi dnes představují výsledky trvalé, ba nadčasové.

První z nich byl k připomenutí výročí Havlova odchodu za režisérovy přítomnosti promítnut 12. prosince vpodvečer v univerzitní aule a bezprostředně po projekci následovala beseda P. Jančárka s diváky. „S odstupem těch let se na Váš snímek člověk dívá jako na pohádku,“ řekl výstižně doc. PhDr. Jiří Urbanec, CSc., z Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty (FPF), jeden ze zakladatelů naší univerzity. Havlův literární odkaz připomněl vyzdvižením esejistického díla Slovo o slovu, které se ke čtenářům dostalo na podzim 1989. „Nikdo tehdy nepředpokládal, že už na jaře 1990 navštíví ve zcela jiné roli opavskou Filozofickou fakulty Masarykovy univerzity,“ dodal doc. Urbanec, jenž je kolegou P. Jančárka i na Ústavu fyziky FPF, kde pomáhá při výuce oboru Multimediální techniky.

Jak vlastně k opavskému angažmá P. Jančárka došlo? „Natáčel jsem dokument o hudebním skladateli Petru Šibilevovi (titul Pan Parkinson vznikl v roce 2008 a hned získal dvě ocenění na mezinárodním festivalu Academia film Olomouc, a to Cenu za nejlepší český populárně-vědecký dokumentární film a Cenu diváků - pozn. autora), a v Heřmanovicích na Jesenicku jsem se ocitl nejen ve společnosti hlavního protagonisty snímku, ale též v blízkosti RNDr. Hynka Sekaniny, Ph.D., z Ústavu fyziky. Když se téma nového oboru více rozvinulo, nechal jsem se přesvědčit, že zkusím jeho rozjezdu přispět,“ přibližuje P. Jančárek.

Neskrývá ale, že ho k tomuto rozhodnutí vedl i příklad rodičů. „Otec byl vysokoškolským pedagogem v Ústí nad Labem a ani matce nebylo školské prostředí cizí,“ připomíná a těší se z dobrého pocitu, že může posluchačům něco ze svých znalostí a zkušeností předat. „Jako absolvent Českého vysokého učení technického jsem spíš praktikem, ale práce v Opavě mě baví a líbí se mi, že jde o záležitost zasazenou do regionu ležícího mimo hlavní centra,“ přemítá a vzdálenost, která Slezskou univerzitu od Prahy dělí, nepokládá za nepřekonatelnou. „Navíc se mi zdá, že jedna z uvažovaných linií rozvoje oboru, totiž přispět erudovaným způsobem k popularizaci vědy, je dobrým směrem, k jehož posilování snad mohu napomoci importem lidí, kteří by nastavovali zdejším studentům rozměr, a v opačném směru zase zprostředkováním příležitostí pro posluchače, aby si v centru mohli osahat nejmodernější techniku,“ objasňuje impulsy této už více než tříleté spolupráce. „Možnosti učit si vážím,“ uzavírá tuto kapitolu.

Když se vrátíme na počátek, byl tu dokument Hlasy z Ostrova svobody (2000) a tři roky nato zatčení několika desítek kubánských disidentů. „Můj přítel Omar Rodriguez Saludes dostal 27 let, a tak jsme si ve společnosti Člověk v tísni řekli, že je potřeba projevit podporu. Zrodil se nápad, abychom ji vyslovili prostřednictvím Václava Havla,“ předznamenává P. Jančárek. „Počáteční rozpaky a vysvětlení, že kromě mě už nikdo víc k natáčení spotu nepřijde a že nezdržím déle než dvacet minut, vystřídala záhy myšlenka, abych krátká videa, někdy jen pozdravná, jindy plnící jinou funkci, ale vždy těmi, jimž byla určena, přijímaná s ovacemi vestoje, točil dál. A od nich už k práci na filmu nebylo tak daleko,“ konstatuje s trochou nadsázky a hned plnou pozornost obrací na spolupracovníky, kteří se na snímku „Václav Havel, Praha - Hrad I“ podíleli.

„Námět je dílem Martina Vidláka, který byl i spoluscenáristou, o střih a hudební dramaturgii se postaral Jan Turek ml. Natočili jsme více než čtyři desítky rozhovorů s předními osobnostmi světa, k nimž přímé kontakty zprostředkovali již zemřelý Oldřich Černý a Helena Kašperová, takže ještě jedno poděkování za práci na společném díle z let 2006-2009 (první díky byly korunovány hlavní cenou poroty na festivalu Politics on film ve Washingtonu v roce 2010) si všichni jmenovaní zasluhují,“ spěje P. Jančárek ke konci své vzpomínky na přípravu filmového svědectví prvního Havlova období v prezidentském úřadu, tedy od volby 29. prosince 1989 až do červnových voleb 1990. A je připraven reagovat i na poslední, přirozeně očekávanou otázku. „Ztrátu Václava Havla si uvědomuji zvláště tehdy, srovnám-li vzpomínku na něj s realitou. Chybí mi jeho humor, chybějí mi i lidé kolem něj. Každý další 18. prosinec pro mě zůstane smutným dnem,“ loučí se režisér.