„Medaili si může dát razit kdokoliv, ale ne každý ctí její výtvarnou svébytnost,“ říká Zdeněk Kolářský

Potěšen aktuálním oslovením a nabídkou nové spolupráce se akademický sochař Zdeněk Kolářský, tvůrce pečetidla (jeho motiv byl použit i jako základ znaku), řetězu a žezla rektora Slezské univerzity a několika medailí, se v těchto dnech zamýšlí nad postavením a posláním medailérství v našem světě. Akademický svět z něj nevyjímá, ba právě naopak. Vždyť pro příznivce z akademické sféry zůstává velkým propagátorem bohatosti jejího ducha.

Byl by to opravdu dlouhý výčet položek, které Z. Kolářský vytvořil pro naše univerzity. Před 35 lety provedl medaili pro Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, následovaly její insignie, medaile pro Farmaceutickou a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. A když pro podstatné zjednodušení ilustrace všech jeho dalších počinů ve směru k našim vysokým školám přeskočíme do minulého desetiletí, pochází z něj insignie Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického v Praze a celý soubor návrhů medailí jednotlivých fakult Univerzity Pardubice.

„Medaili si dnes může dát razit prakticky kdokoliv, ale ne každý plně doceňuje její výtvarnou svébytnost a ne každý předem ví, jakého poselství má být nositelem,“ přemítá Mistr v tichu svého ateliéru v rodném Kostelci nad Orlicí, odkud před desetiletími vylétl dobýt umělecký svět. „Naše tvůrčí skupina, říkejme jí Medaile 1966, čítala 14 členů. Moc mě potěšilo, když v létě na mou výstavu v Galerii České pojišťovny v Praze ve Spálené ul., která byla poslední před jejím zrušením, přišel nestor naší party, už jednadevadesátiletý kmet Milan Knobloch,“ říká Z. Kolářský. Netají, že mu velmi chybí zesnulý historik a teoretik českého medailérství PhDr. Václav Procházka, který byl autorem textů do všech katalogů největších Kolářského výstav, realizovaných od roku 1976 v pětiletých cyklech.

Jejich sérii uzavřela rozsáhlá reprezentativní monografie, jíž se dočkal vloni, nedlouho po svých osmdesátinách. Titul „Mezi orlem a pannou“ vydala Univerzita Pardubice, úvodní text do něj napsal prof. PhDr. Petr Vorel, CSc. O celkovou obsahovou koncepci a grafický návrh se ovšem postaral sám. Z. Kolářský a monografii uvozuje jeho vyznání. „Mezi líc a rub razidel je vkládán střížek kovu. Teprve souražbou se reliéfní odražek mince či medaile stává exponátem největší světové expozice, kterou nejraději nazývám galerií v dlaních lidí,“ formuluje v něm a vyjadřuje hrdost nad tím, že je v této galerii a ve společenství jejích tvůrců hojně a nesmazatelně zastoupen. A jeho nezaměnitelné medaile mají vskutku vnitřní sílu každou lidskou dlaň rozehřát.

Kdo Z. Kolářského poznal, je zvyklý na to, že k úvahám nad každou další medailí přistupuje s plnou odpovědností a velkou pokorou. „Políbení múzy budu i k medaili SILESIA DOCTA potřebovat,“ usmívá se, když přehlíží řadu těch, které již pro Slezskou univerzitu v Opavě navrhl, a těší ho, že práce má i v nepříliš příznivé době dost. „To je pro mě rozhodující, moc nemyslet na nemoci a dělat,“ konstatuje a při bilancování letošní práce může vykázat třeba pamětní desku vytvořenou pro slavnostní událost, při níž stadion v Lanškrouně získal jméno tamějšího rodáka Romana Šebrleho. „Abych ale nezapomněl, dělal jsem i medaili pro firmu Model Obaly, kterou zná u vás určitě každý,“ připomíná „opavské souvislosti“, v jeho tvorbě z posledního desetiletí reflektované také díly pro společnost Slezské stavby (medaile k 10. výročí vzniku, 2003), pro samosprávu města (čestná medaile Magna cum laude, 2004) nebo Knihovnu Petra Bezruče (busta P. Bezruče, 2004), stále vitální a o četné nové podněty a inspirace se zajímající umělec.