„Kdo bude budovat novou Evropu? No přece ten, kdo bude mít novou MALTU,“ míní lingvista Vladimír Šaur

Tucet let své pedagogické praxe zasvětil doc. PhDr. Vladimír Šaur, CSc. (na snímku), Slezské univerzitě. Na Ústavu bohemistiky a knihovnictví (ÚBK) její Filozoficko-přírodovědecké fakulty nejen učil, ale angažoval se i jinak. S pečlivostí a trpělivostí sobě vlastní pracoval jako předseda komise pro rozvrh fakulty, u přijímacích pohovorů zahraničních studentů posuzoval jejich schopnosti zvládnout češtinu tak, aby přednáškám z odborných předmětů rozuměli, roky byl pilně přispívajícím členem redakční rady univerzitního periodika.

Pro studenty, které v té době vedl, se staly přímo legendární jeho v Opavě vydané práce České náslovné j (1994) a Česká historická morfologie (1995). V první shrnul sérii statí, jež zveřejnil v období let 1986-1991 v časopise pro slovanskou filologii Slavia. V nich prokázal, že tzv. j-ová proteze (např. j-ablko vzniklé ze základu abl, srovnej s německým Apfel, nebo j-ehně, srovnej s latinským agn-us) není fenoménem z vývojového hlediska jednorázovým, ale že jde o jev, k němuž došlo ve čtyřech fázích v časovém rozpětí od 7. do 10. - 11. století a v češtině samostatný, tedy nezávislý na podobných jevech v jiných slovanských jazycích.

Na ÚBK přišel se zkušenostmi z lektorského působení na univerzitě v Sofii, pak z dlouholeté činnosti v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd a posléze z externí výuky bulharštiny a srbochorvatštiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v roce 1992. O rok později se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy habilitoval a stal se vedoucím oddělení lingvistiky ÚBK. Jeho zásluhou tu byla založena pobočka Jazykovědného sdružení ČR, po dvě funkční období od podzimu 1994 působil doc. Šaur v Akademickém senátu Slezské univerzity.

Autorovi Etymologie slovanských příbuzenských termínů (Academia Praha, 1975), prvního titulu vydaného Slezskou univerzitou v roce 1993 Od indoevropštiny k slezským nářečím (hláskosloví), Pravidel českého pravopisu s výkladem mluvnice (Ottovo nakladatelství, 2004) a spoluautorovi dalších odborných prací (např. Etymologický slovník slovanských jazyků: Slova gramatická a zájmena, Academia, 1980) nikdy nechyběl ani svérázný smysl pro humor. Když ho do Opavy, již po ukončení působení na ÚBK, znovu na podzim 2005 pozvala k přednášce pobočka Jazykovědného sdružení ČR, naplněná posluchárna vyslechla do detailů utříděný výklad o dvou desítkách jazyků v Evropské unii, mezi nimiž češtinu označil za nejstručnější, a neméně ji upoutala některá v něm pro odlehčení obsažená úsměvná zjištění. „Kdo bude budovat novou Evropu? No přece ten, kdo bude mít novou MALTU,“ konstatoval tehdy doc. Šaur s úsměvem, který ovšem bezprostředně vystřídala vážná chvíle, v níž neváhal upozornit na odlišný slovní původ malty a Malty.

V očích řady dřívějších absolventů Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity zůstává doc. Šaur nadále nezpochybnitelnou autoritou. Pro encyklopedické znalosti, pro vždy kolegiální jednání a konečně i pro někdy nepříliš pragmatický přístup k praktickým stránkám života. Proto k němu v těchto dnech zalétá jejich vděčná vzpomínka. Vždyť Vladimír Šaur si v Brně 30. prosince loňského roku připomněl pětasedmdesátiny.