Medaile Silesia docta et culta pro naši univerzitu je v dlouhé řadě děl tvůrce rektorských insignií zatím poslední

Akademický sochař Zdeněk Kolářský, jeden z předních českých medailérů, se těší z výsledku nedávné, nikoliv ovšem první, spolupráce se Slezskou univerzitou (SU). Akademickému dni 2. října sice přítomen nebyl, informací o předání medaile ražené podle jeho návrhu a modelů prvnímu rektorovi SU prof. RNDr. Martinu Černohorskému, CSc., se mu ale dostalo.

„Každý autor ví, že konečné porovnání původní myšlenky s výsledným dílem je vrcholným okamžikem tvůrčího procesu,“ řekl 16. října ve svém ateliéru v Kostelci nad Orlicí a připojil poděkování všem členům akademické obce SU. „Pro medailéra to platí zvlášť, vyjádřit se na malém prostoru vyžaduje jak nutnost osvojit si výtvarnou symboliku a zkratku, tak cit a ohled k těm, kdo budou dále provádět redukci sádrových modelů,“ potvrdil a netajil radost, že obojí se při vzniku medaile Silesia docta et culta podařilo. „Za sebe rád konstatuji, že tuto medaili zařadím mezi těmi, jež jsem pro vaši univerzu dělal, na první místo,“ dodal.

Na tvůrce, který se tak výrazně podílel na utváření nadčasových výtvarných atributů mnoha českých vysokých škol, je to hodnocení víc než lichotivé. „Ale nijak vynucené. V Opavě jsem se už před více než dvěma desítkami let setkal s lidmi, s nimiž nebylo obtížné najít společnou řeč. A výsledek se dostavil. Vždyť rektorské insignie vznikly v rekordním čase. Pomohl tomu duch tehdejší doby, nicméně připomínám, že insigniím a dalším zakázkám pro vaši univerzitu předcházelo vytvoření znaku,“ nezapomíná Z. Kolářský, přičemž je dalek toho, aby se chystal na nějakou závěrečnou bilanci. „Jednou na ni přirozeně dojde, ale v těchto dnech víc myslím na svátek Hedviky. Rozvádět to jistě nemusím,“ naznačuje už nejednou zvažované uchopení tématu osobnosti patronky Slezska jako jedné z hlavních nositelek jeho duchovního odkazu.

Při svém životním jubileu před dvěma lety se však Z. Kolářský podrobné bilanci umělecké dráhy nijak nebránil. Ba právě naopak, na obsáhlé monografii Mezi orlem a pannou vydané Univerzitou Pardubice má významný tvůrčí podíl. „Beru ji do rukou prakticky denně, abych se ujistil, že všechno to, o čem pojednává, opravdu bylo a namnoze zůstává. Prostřednictvím mé práce si každý může udělat obrázek, jakými cestami české výtvarné umění druhé poloviny 20. století v medailérské tvorbě prošlo. Přes klikatosti, jimž se nikdy nevyhnete, přineslo snad také nejednu nezanedbatelnou hodnotu,“ ohlíží se zpět, přičemž se nebrání ani pohledu vpřed.

„Právě jsem se vrátil z Městského muzea v Lanškrouně, kde stálou expozici mých mincí a medailí rozšiřujeme o další dvě vitríny,“ prozrazuje Z. Kolářský jednu ze současných aktivit, jimiž se stále udržuje ve fyzické i duševní kondici. „Při osmdesátce jsem si říkal, jak to bude pořád těžší, což je jistě pravda, ale člověk se nesmí ničemu poddávat. Dnes se ukazuje, o jak správný recept na aktivní dlouhověkost se jedná,“ připomíná s poukazem, že jedna z oněch dvou vitrín se už zase podstatně zaplňuje. „Vaše Silesia docta et culta v ní přirozeně chybět nesmí a ani nebude,“ usmívá se a navozuje atmosféru, v níž každý správně pochopí, že hlavní výtvarný motiv medaile je vlastně také symbolem jeho životní filozofie. Bránou vědění už autor dávno svým umem a zkušenostmi prošel…

Je otevřená všem, přičemž na věku těch, kdo k ní směřují, ani nezáleží. „Podívejte se, vedle vašeho prvního rektora znám i dalšího letošního devadesátníka, kolegu-medailéra z Kremnice Štefana Grosche, který se v minulosti významně zasadil o úroveň ateliéru tamější mincovny. Na druhé straně jsem dostal pěknou příležitost navrhnout a realizovat pamětní desku pro člověka mnohem mladšího, olympijského vítěze Romana Šebrleho, jenž své jméno jako rodák a čestný občan města propůjčil stadiónu v Lanškrouně. Když on procházel bránou poznání, byla jeho hlava navíc ozdobena olivovou ratolestí,“ přibližuje Z. Kolářský své inspirace.

Medailérův kostelecký ateliér je zasazen do příměstské přírody, takže umělec denně sleduje její proměny. „Bez toho bych o ničem jiném přemýšlet ani nemohl,“ ujišťuje o podstatě svého bytí, když hledá a znovu a znovu nachází nové podněty pro svou tvorbu. Je to jen několik měsíců, kdy „zvěčnil“ připomínku 140. výročí vzniku hasičů v Žamberku,, kdy pracoval na medaili pro patnáctileté Slezské stavby Opava. Na stole teď má rozkresy nového uspořádání zasedací místnosti Obecního úřadu v Pastvinách, obce známé přehradou, pro niž již dříve vytvořil znak s motivem lípy zakořeněné pod vodní hladinou.

„Jak vidíte, nijak nezahálím, nikdy by mě něco podobného na mysl nepřipadlo, ale když mě někdo z tvůrčího klidu vytrhne, neprotestuji,“ loučí se a z jeho pohledu, byť oči musí pro náročnou práci s písmem a jako zkušený rytec velmi šetřit, vyzařuje lidské pohlazení. „Tak se to sluší, pohlazení přece potěší každého. Snad se nějakého dostane ještě i mně, neskrývám, že třeba od vysokých škol bych se ho za celoživotní dílo chtěl dočkat,“ uzavírá.