„Uvažovat jako akademik může člověk i ve stavebnictví,“ myslí si Ing. Jan Urbiš ze Slezských staveb Opava

Jeden z výsledků práce stavební společnosti, kterou Ing. Jan Urbiš od počátku vede, užívají už více než deset let pracovníci rektorátu a Matematického ústavu Slezské univerzity. Budovu Na Rybníčku po rekonstrukci otevíral spolu s rektorem prof. PhDr. Zdeňkem Jiráskem, CSc., na počátku září 2003. Letos je stavební forma Slezské stavby Opava už dvacetiletá.

„Stavařina je nádherné povolání, i když dnes velmi složité,“ říká na adresu profese, které je jako absolvent Vysokého učení technického v Brně věrný na čtyři desítky let, a ohlíží se za „školou praxe“ pod stavbyvedoucím Josefem Holeschem, příchodem do Pozemních staveb a svým sepětím s dnešní společností Model. „Pamatuji si nejen navážení haldoviny a stavbu základů haly pro výrobu vlnité lepenky a kartonáže, ale všechny další stavební kroky podniku, jenž nese své dnešní jméno od roku 1992. Vždyť mám prsty v postupném budování celého jeho areálu, od kolejí tratě Opava - Hlučín až k řece Moravici,“ vypočítává Ing. J. Urbiš a tím také vysvětluje, proč se právě symbolika společnosti Model dostala na revers medaile, jíž Slezské stavby Opava (SSO) dvě desítky let existence veřejně připomenou.

Avers medaile vznikl už před deseti lety právě v době spolupráce se Slezskou univerzitou (SU). Hlásí se k nejlepším tradicím architektury ve Slezsku, když nově upravenému logu SSO dělají společnost jména nejvýznamnějších architektonických tvůrců, jimiž byli Josef Maria Olbrich, Leopold Bauer, Eduard Labitzky a Alfred von Stutterheim, podle jehož návrhů byl v první polovině druhého desetiletí 20. století vybudován původní objekt velitelství opavské vojenské posádky, dnes sídelní budova SU. „Věděl jsem, že se na tuto realizaci budete ptát, ale asi vás zklamu. Žádný rozdíl mezi stovkami staveb zcela zásadně nedělám. Někdy totiž může být zakázka za 250 tisíc korun v podobě výměny oken důležitější než práce za mnoho milionů,“ netají se Ing. J. Urbiš životní filozofií, která ho vede k nezávislému a maximálně odpovědnému přístupu ke každému klientovi.

Tak si počínal jak při práci na výstavbě sídliště Opava-Kateřinky západ či televizního vysílače v Ostravě-Hošťálkovicích, tak jako úsekový stavbyvedoucí kateřinského střediska Katka, jež následovalo kylešovickou Žabku. Než se Katka dostavěla, stal se ředitelem Pozemních staveb, ale názor na stavebnictví nikdy nezměnil. „Stavebnictví není o jednotlivcích, ale pokaždé jen a jen o partě lidí,“ zdůrazňuje. Proto s mnohými spolupracuje dvě i tři desítky let. „Kvalitní lidé, na něž se můžete za všech okolností spolehnout, jsou tím největším kapitálem,“ je si plně vědom. V praxi si to měl možnost ověřit víc než mnohokrát. „Ano, začátky Slezských staveb se staly jednou z takových prověrek. Byly těžké, těžké a ještě jednou těžké,“ potvrzuje a tentokrát se ptá sám. „Víte, co bylo vůbec první, co jsem musel udělat? Vzít si od manželky 500 korun a jít si koupit aktovku,“ usmívá se a řadí se do zvláštní kategorie těch, kdo nejsou z pohledu dnešní doby mediálně příliš zajímavými. „Manželku mám samozřejmě pořád jednu, stejně tak stále do Opavy dojíždím z Kobeřic,“ konstatuje.

Přesto je Ing. J. Urbiš dobře znám i z jiných než stavbařských aktivit. Například by byl docela dobře schopen celou cestu z bydliště do své pracovny na Partyzánské ulici, odkud dobře vidí na podstatnou část sídliště Kateřinky-západ („takové stavby už nebudou“), urazit jako aktivní vytrvalostní běžec. Jarní Kobeřická dvacítka (v březnu se konal už její 32. ročník) a podzimní Kobeřický půlmaraton (v říjnu se běžel posedmnácté) jsou rovněž jeho zásluhou pravidelnou součástí Moravskoslezského běžeckého poháru. K náročnému sportu Ing. J. Urbiš přidal další zálibu, hraje na saxofon. „Důchod se přece blíží, na jeho aktivní prožití se je potřeba pořádně připravit,“ říká a neskrývá spokojenost s tím, čeho se mu za pomoci spolehlivého pracovního týmu podařilo dosáhnout. „Na počátku devadesátých let jsem to tak vidět nemohl ani ve snu,“ tvrdí s přesvědčivostí, o níž nelze pochybovat.

Když svou pozoruhodnou stavařskou historii bilancuje, nemůže se ubránit opakování starých pravd. „Tou první stále zůstává, že bourat je mnohem lehčí než stavět,“ ujišťuje tak, aby bylo zřejmé, že v té chvíli nemyslí pouze na stavebnictví. Ve vztahu k němu se naposledy vrací ke své srdeční záležitosti, jíž je Model. „Stavíme teď pro něj v Nymburce a v Hostinném, ale to neznamená, že snad chybíme jinde, kde je o naše služby zájem. Mohli by to určitě potvrdit v Dolním Benešově v tamější provozovně společnosti ARMATURY Group,“ loučí se Ing. J. Urbiš bez obav, že by při oficiálním slavnostním večeru 17. ledna příštího roku, pro nějž si SSO vyhradily Slezské divadlo, nebylo co bilancovat. „Díky medaili Zdeňka Kolářského, na nějž jsem u vás dostal před deseti lety tip, přijde jistě řeč též na Slezskou univerzitu,“ uzavírá.